Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

1. kapitola - Jak to začalo?
2. kapitola - První dva roky
3. kapitola - Chtě-nechtě chutě a nechutě
4. kapitola - Bulimické rajtování
5. kapitola - Kolik skutečně stojí bulimie?
6. kapitola - Jsem vyléčena? Nikoliv!
7. kapitola - Druhá fronta
8. kapitola - Záchranný kruh

1. kapitola: Jak to začalo?

Víte, co je na bulimii nejhorší? To, že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už TO nikdy neuděláte, že je TO odporné, že se vám TO příčí. Nepomůže to. Mohou vám dokonce i jiní říkat (až se jim přiznáte a svěříte), že se musíte změnit, najít správné stravovací návyky, mít rád a sám (sama) sebe …. Přijde záchvat a nehledíte na nic. Jakoby všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedíváte se na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v TOM jedete.

Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte a jde se dál. Stane se jednou, dvakrát, desetkrát … Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí - protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy - máte opuchlé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, jste unavení. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem, noční pocení.

Pokud jste teprve na začátku této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě již po 13 letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád TO máte v myšlenkách a i když se vám daří se jakž takž stravovat normálně, pořád víte, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře zakutáno a kdykoliv na vás může znovu zaútočit.

Celých 13 let, co trpím bulimií, hledám odpověď na otázku PROČ A KDE SE TO VZALO? Moudré knihy soudí - špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině.

Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy 21 a 26 let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky později se narodil bratr.

Vzpomínky z dětství

Vzpomínka první

Před nějakou dobu jsem prodělala okamžik znovuporození se. Speciální psychoterapeutickou metodou mne terapeutka navedla do doby prenatální - byly mi 2 měsíce. V břiše své maminky jsem se necítila příliš dobře nebo spíš necítila jsem, že by moje maminka byla připravená na těhotenství a těšila se z něj. V jejich pocitech, které cítí jen dítě s matkou nebo matka s dítětem jsem vnímala trošku obavu z odcizení se mezi ní a mým tatínkem. Prožívala jsem její neštěstí z toho, že jako těhotná žena a budoucí matka nemá takovou láskyplnou podporu, jakou si představovala. Nikdy jsem nenašla odvahu se maminky zeptat, jak to skutečně tenkrát bylo.

Vzpomínka druhá

Jako úplně malá jsem byla docela hubená, nechtěla jsem jíst to, co mi rodiče nutili. Ale nedělají to snad všechny děti? Moc si to nepamatuji, ale dozvěděla jsem se od svých blízkých, že mnoho obědů a večeří bylo s fackami. Nechtěla bych ale, aby mé vzpomínky zaváněly krutostí mých rodičů. Tak to opravdu nebylo. Nedám na ně dopustit a jsem jim vděčná za svou výchovu. Ale možná tam se stala nějaká chyba ….

Vzpomínka třetí

Rybí tuk. V 70tých a 80tých letech bylo velkou oblibou starostlivých maminek i lékařů podávat dětem proti nechutenství rybí tuk. Kdo ho zná, dá mi za pravdu. I po tolika letech, vloni v létě na dovolené, když nám nabídli k večeři uzeného papuchalka, obrátil se mi žaludek. Nepamatuji si, kolikrát denně jsem musela onu povinnou polévkovou lžíci sníst, dokonce si ani nepamatuji, jak dlouho a v kolika letech jsem byla rybím tukem dokrmována a jak dlouho trvala trpělivost mé matky. Co si ale naprosto přesně a s hrůzou vybavuji, je to, že konzumace tohoto výborného doplňku stravy probíhala pravidelně s křikem mé matky, pláčem mě samotné, útrpným výrazem mého otce a co je nejpodstatnější - u dveří záchodu. Protože jakmile jsem přidělenou porci polkla, šla jsem okamžitě zvracet. Maminka mě tak nechala. Byla spokojena, že splnila svou rodičovskou povinnost. Dostala do mě lžíci rybího tuku. To, že v mých útrobách vydržel asi 30 vteřin, nikoho netrápilo.

Vzpomínka čtvrtá

Moudré knihy také praví, že ataky bulimie jsou vyvolány stravovacími zvyklostmi v rodině. Nevím, co tím přesně myslí, ale pro naši rodinu mne napadají hned dva aspekty.

Vzpomínám si, že společný stůl k obědům a večeřím býval snad jen na Štědrý den a vánoční svátky. Obědvali a večeřeli jsme podle vzoru "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Jinak řečeno - kdo přišel domů, najedl se toho, co bylo nachystáno nebo na co měl chuť. Když jsme byli děti, tak nám samozřejmě jídlo chystala maminka. Uvařeno bylo vždy, to ano, jen rodičům někde uniklo pouto soudržnosti rodiny.

I když nyní vážím při výšce 168 cm 52 kg, moje matka trpí značnou nadváhou. Celý život. Teď má 55 let, měří 164 cm a váží necelých 90 kg. Celý život se trápila různými blahými a neblahými dietami, které ji tu a tam pomohly shodit 2-3 kg, ale jen proto, aby vzápětí 3-4 kg zase přibrala. Určitě to znáte ze svého okolí - tento věčný boj s váhou vedou mnohé ženy. Naše sestry, matky, tety, babičky. Určitě se trápí, ale jak mohou být šťastné, jestliže nepoznaly a nepropadly bulimii!

Že by tedy toto byly pro mne ty nepravé příklady? Ona zhoubná potvora, která se usídlila někde v mém podvědomí už hluboko v dětství a zkomplikovala mi příštích 10-20-kolik ještě? - let.

Od dětství jsem tedy byla svědkem různých vajíčkových, grapefruitových, celerových diet, pitných a bylinkových režimů. Kupodivu jsem tyto praktiky nikdy nekopírovala. Bohužel. Protože jsem dopadla ještě hůř!

Vzpomínka pátá

Bylo mi 12 nebo 13 let. V takovém věku většinou dívky netuší, že je zcela normální, aby jim rostly prsa, aby se tvořilo tukové zaoblení na hyždích a stehnech. Nemají ten shovívavý a nostalgický úsměv, který máme pak ve třiceti všechny. Najednou jsem měla pocit, že jsem tlustá. Musely se mi koupit nové kalhoty, protože ty staré mi byly malé a těsné. Když jsem se do nich nasoukala, nebyl ten zadek ani trochu přitažlivý, boky nebyly svůdné. V mých očích to byla nepředstavitelná tloušťka. Kdybych byla rozumnější (zkuste být rozumní ve 13 letech!) a neměla už někde v sobě své bulimické známky poruchy přijmu potravy, vzala bych si volnější svetr-mikinu-tričko a svět by šel vesele dál. On taky vesele šel, ale já už začala kalkulovat a vymýšlet, co s tím. A tady vidím první DĚSIVÝ PŘÍZNAK.

Cosi jsem si uvědomila, cosi jsem chtěla řešit a byla si jista sama sebou. O nějaké bulimii jsem neměla ani tušení, o depresích už vůbec ne. Hlavně jsem netušila vůbec nic o lidské psychice, její zrádnosti, o své vlastní vůli a síle, o metabolismu a naivitě pojmu "IDEÁL KRÁSY".

Jak jsem to řešila? Vyhazovala jsem svačiny, dokud mi je maminka chystala anebo jsem si je vůbec nepřipravovala, když už jsem byla natolik velká a tedy pověřená chystáním školních svačin sama. Situace, kdy jsem si svačinu sama nenachystala, byly v pořádku. Nikdo si ničeho nevšiml. Horší bylo období předtím, když mi svačinu chystali rodiče. Co tak může 13leté dítě udělat se svačinou, kterou si nese ve školní aktovce a kterou nechce sníst? Moc vynalézavosti jsem v tom věku neměla. Tak, jak jsme si všichni mysleli, že nikdo nepozná zfalšovaný podpis otce v žákovské knížce, tak jsem si já myslela, že když svačinu vyhodím do koše na odpadky nebo za kuchyňskou linku, nikdo na nic nepřijde. Samozřejmě chyba! Tu a tam ji v koši rodiče objevili a za linkou začalo něco podivně páchnout. Bylo jich tam hodně. Tehdy jsme museli znovu vymalovat, protože svačiny zplesnivěly a plíseň poškodila nalíčené zdi. A hlavně to v celém bytě smrdělo.

Jaká byla odezva? Bohužel, asi ne taková, aby mne nasměrovala jinam. Určitě mi vyhubovali, určitě mě chvíli hlídali, ale nikomu nezačal blikat v hlavě vykřičník - DĚLEJTE S NÍ NĚCO! Ne příkazy a zákazy. Pořádně ani nevím, co by se mnou kdo měl dělat, proto také nikomu nic nevyčítám. Je to jen analýza mnoha chyb, které se pak dlouho a těžce napravují.

Vzpomínka šestá

V pubertě jsem trošku vyrostla, trošku pochopila, že se ženskými tvary se nedá nic dělat, trošku sportovala a hlavně jsem se v 16 letech zamilovala. Všechno šlo stranou, nikde nebyl žádný problém, byla jsem šťastná! A to je ta největší pravda, kterou přeji všem ženám a dívkám, aby ji ve svém životě zažily. Najdete-li lásku v 16-20-30-50 letech a váš milý je nadšen vaší postavou a váhou, nevidíte napravo ani nalevo. Nemusíte vůbec stoupat na váhu, jste spokojená, usmíváte se jako sluníčko a jíte jakoby nic. Nepřemýšlíte totiž o tom. Tak to trvalo 6 let.

Vzpomínka sedmá

Ta je nejkrutější, nejbolestnější, i když dnes dávno přebolená a zapomenutá. Vyvozuji z ní nejdůležitější závěr a okamžik spouštěče bulimických kolotočů. TRAUMA, ŠOK, ŽIVOTNÍ POTÍŽE. Nepřipravené mladé tělo se takovým životním zkouškám neumí bránit. Ono ještě neví, že bolesti a ztráty patří k životu, že z nich má čerpat sílu. Připravovat a obrnit se tak k dalším skokům. Po téměř sedmi letech naší lásky, pár měsíců před svatbou utrpěl můj milý těžkou havárii na motocyklu. Týden bojoval o život. Nepřežil. Bylo nám oběma 22 let.

Vzpomínka osmá

To nejhorší přebolelo, pomalu jsem se uklidňovala, začala jsem lépe spávat, přestala jsem plakat a také začala naslouchat mým bližním. Už delší dobu mi totiž všichni říkali - Janko, bojuj, vzpamatuj se, žij, jez! Vypadáš strašně vyčerpaně! Stoupla jsem tedy na váhu - 46 kg! Za dva měsíce jsem z původních 54 kg zhubla 8 kg.

Bulimie tehdy ještě doutnala někde pod povrchem mého těla. Ale už byla v pohotovosti. Jako sopka, která se chystá vybuchnout a chrlit svoji smrtonosnou lávu na všechny strany. Já ale neměla kolem sebe žádného seismologa, který by vyhlásil pohotovost a evakuaci. Bojovat jsem ovšem chtěla.

Sice jsem ještě nevěřila větám "jsi mladá, život nekončí, budoucnost máš před sebou … ", ale věděla jsem, že musím "jít dál". Jedla jsem normálně - snídaně, svačina, polévka, oběd, svačina, večeře, někdy i druhá večeře - milovala jsem tatranky a čokoládu. Ta se pomalu stávala mojí drogou - zvládla jsem dokonce sníst celou půlkilovou tabulku na posezení.

Pořád se ještě nic nedělo s mojí bulimií. Ta měla přijít až za chvíli. Najít mne naprosto nepřipravenou s ní bojovat. Natož nad ní zvítězit.

Vzpomínka devátá

Bylo mi 22 let, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. Váhu jsem dohnala a milovanou čokoládou a jezením "ze smutku" jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda. "Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne?"

T A K!

To byla ta roznětka. To bylo to odklopené víko sopečného vrcholu. Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldíky na břiše.

Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si článek o bulimii. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy a pomocí pírka na pečení zvracela.

To byl začátek bulimie.

(nahoru)

2. kapitola - První dva roky

Jsem bulimička. Pomalu mi to začíná docházet, ale ještě se tím netrápím. Jenom mám obavy, aby na to nikdo z mého okolí nepřišel. Střídavě bydlím u rodičů a u své tety a pokračuji ve studiu. Přes den škola, večer cvičení nebo sauna, učení, spánek. O víkendu se učím, ve zkouškovém období rovněž. Je zvláštní, že první, co jsem pochopila z bulimických pravidel, je fakt, že se člověk musí se SVÝM JÍDLEM schovávat. Ve skutečnosti to vypadá takto:

Scéna - byt mé tety - obývací pokoj, kuchyně, předsíň, koupelna, záchod. Role - 23letá Jana, 65letá teta. Situace - ráno

Vstáváme obě dvě zhruba stejně a společně připravujeme snídani. Teta nad mými porcemi jen kroutí hlavou, o mých problémech netuší vůbec nic. Má mne ráda, tak mě nechává být. Za to, že jí v její nepřítomnosti z jejího skromného důchodu vyjídám ledničku, se neuvěřitelně stydím, ale nedokážu se ubránit.

Co snídá bulimička? V podstatě je to jedno, hlavně aby porce jídla měla málo kalorií. Nebo kilojoulů? To je zásada, které věnujete 24 hodin denně. Studovala jsem, neměla moc peněz, ale vždycky, když jsem nakupovala, tak jsem až hystericky sledovala, jestli ten či onen jogurt nebo sýr má 300 nebo 400 kilojoulů. Samozřejmě jsem koupila ten nízkokaloričtější. Jaká oáza pro mou duši nastala, když se začaly prodávat nízkokalorické potraviny! Měla jsem tisíce tabulek, šablonek a pouček o počtu přijímaných kalorií v potravinách. Neustále jsem je studovala a probírala se jimi.

Ale POZOR! - toto ještě nebyla ta zhoubná bulimie. Ta mne teprve čekala. To byl jen malý plíživý hádek, který tiše čekal na svoji životní příležitost. Jakmile vás jednou polapí, omotá se kolem vašeho hrdla a těla a za nic na světě se pak nechce pustit.

Ano, je to tak. Zpočátku se opravdu skoro nic neděje. Trošku se trápíte hladem, uždibujete jídlo po malých kouscích. Pak nastane příležitost /teta odejde na nákup nebo postarat se o babičku/ a vy máte pole pro bulimii otevřené. Pěkně si dáte třeba dva krajíce chleba. Chvilku se cítíte najezená a je vám dobře. Pak přijdou výčitky. "To jsem fakt asi přehnala! Dva chleby! A ještě k tomu s máslem! vždyť by mi stačilo to jablko, které jsem si vzala, než teta odešla!" Vzpomínám si, jak jsem jednou u tety ve spižírně objevila balíček sucharů. Kdybych si je mazala máslem, bylo by moc poznat, kolik ubylo, takže jsem vzala kečup a kapala si pěkně tučnou vrstvu na krajíčky sucharů. Snědla jsem jich snad pět. Přímo ve spižírně, ve stoje. Potom šup do kuchyně, pírko na potírání buchet do krku, párkrát zašťouchat a všechno je venku. Opláchnout, poklidit, vyvětrat a je po všem. Trošku bolí žaludek a to je dobře! Aspoň do večera není chuť na další jídlo. Pijete jen kávu nebo čaj, k obědu či večeři nějaké drobky a den je za vámi. Jde se spát. Ráno to začne nanovo. To ovšem zatím nevíte. Chcete být štíhlá, krásná … a nějaké zvracení? No, co? Když mě nikdo nevidí … a taky - od čeho bychom měli dávicí reflex, kdyby tělu vadilo, že zvrací!

To je naivita! To jsou hlouposti! Nic z toho vám ale na mysl nepřijde, to všechno až ex post. A to už je pozdě.

Tak to šlo den po dni. Už si nepamatuji, s jakou periodicitou mne první záchvaty potkávaly, ale vím přesně, kdy už jsem lítala ve skutečné bulimii.

S úspěchem jsem vystudovala, odpromovala, získala vlastní byt a našla si zaměstnání. Na přechodnou dobu se mi podařilo sebe i bulimii obelstít.

Tehdy začínala být velmi módní vlna vegetariánské výživy, racionální a makrobiotické stravy. Proč toho tedy nevyužít? Makrobiotická strava slibovala zdravý vyvážený přísun potravin, všechna jídla vypadala nízkokaloricky. Zelenina vařená, zelenina syrová, ovoce, ovesné vločky, různé klíčky a semínka. Vařila jsem si ovesné, jáhlové i pšeničné kaše, zeleninové saláty, jedla jsem ovoce. Všeho s mírou? Ne, všeho málo. Jen ta váha mne moc neposlouchala. Anorektické makrobiotické období se střídalo se záchvaty přejídání se a zvracení. 3 - 4 dny jsem nezvracela a měla pocit, že jím normálně. Kdepak! Jak říkala moje babička, jedla jsem jak vrabec. Velké ALE - tehdy pro mě naštěstí, nyní ještě větší bohužel - nikdo mi v tom nebránil. K snídani mi stačil jeden čtvereček sýra, jedno rajče nebo půlka papriky, káva s mlékem bez cukru, k obědu pět lžic ovesné mléčné kaše se sušenými jablky, na svačinu zase káva bez cukru a k večeři jedno jablko. K tomu jsem kouřila, tak 5 - 8 cigaret denně. Málo jsem pila, odhadem asi půl litru denně, a to jsem do tohoto množství započítávala i kávu. Pěkně jsem dávala svému tělíčku zabrat, jen co je pravda!

3 - 4 dny jsem to vydržela, nejhorší bývaly večery. To jsem si také nejvíc vyčítala. Jeden den dieta, druhý den dieta, třetí den - hurá! už to zvládám! už budu normální! - čtvrtý den dieta a pak PRÁSK! Večer už jsem mívala křeče v žaludku a čím déle jsem se v kruhu beznaděje potácela, tím hůře se mi dařilo křeče z hladu překonávat. Většinou jsem ještě dokázala vydržet do okamžiku, než jsem si lehla do postele. Začala jsem si číst, ale řádky mi poskakovaly před očima. Touha po jídle byla silnější a silnější. Nakonec jsem vstala a šla do ledničky. Snědla jsem, co se dalo. Problém byl v tom, že až tak moc k snědku v mé kuchyni nebývalo. Jen ty kašičky, semínka, ovoce. A na to zrovna v záchvatu bulimie chuť nemáte. Vzpomínám si, jak jsem si jednou v noci vařila ze zoufalství mísu těstovin, které jsem sypala kakaem. Máslo nebylo.

Bylo to v době, kdy ještě neexistovaly dnešní hyper a supermarkety, ale již byly večerky. Naštěstí jsem ve svém okolí měla tři. Všechny jsem měla zmapované. Jedna měla otevřeno do 21,00 hodin a ostatní dvě měly celonoční provoz. Nebylo výjimkou, že jsem si třeba večer ve 22,00 hodin šla nakoupit. A nebyly to malé nákupy. Jenže nebyly na dlouho, klidně jsem dokázala během noci všechno spořádat. Také si vzpomínám, že v tom nejhorším období jsem dokázala za jeden večer sníst půlku chleba, 4 řízky, 20 dkg vlašského salátu, 4 housky, 4 koblihy, 2 čokoládové tyčinky a 2 ledňáčky. Dnes mi z toho jde hlava kolem, ale je to pravda. Bohužel. Už tehdy jsem věděla, že aby bylo možné jídlo jednodušeji vyzvrátit, musí se hodně zapíjet. Takže jsem celé bulimické jídelní orgie zapíjela 1,5 litrem limonády /nejraději s bublinkami/ a 0,5 l kefíru. A zvracela jsem třeba i 3 x nebo 4 x za sebou. Jak je to možné? Jednoduše! Najíte se, cítíte nádherný pocit uspokojení. Celé to probíhá v několika fázích:

První fáze - mám? nemám?

Druhá fáze - proč bych nemohla? Vždyť si vezmu jenom trošku

Třetí fáze - troška jsou dva rohlíky s vlašským salátem

Čtvrtá fáze - ale …. vždyť už je to stejně jedno. Stejně mi bude špatně, už v tom zase lítám, tak se pořádně najím, ať to stojí za to!

Pátá fáze - doslova sežerete všechno, co jste před 10 minutami nakoupili. Že to stálo 200,- Kč? Nevadí!

Šestá fáze - ach!, je mi krásně, jsem najezená, spokojená!

Sedmá fáze - tak a teď rychle zvracet! Zvracíte. Jak už jste se svojí bulimii kamarádky, jde to snadno. Žádné dávení. Pírko do krku a je to. Někdy jsem třeba použila kartáček na zuby nebo štětec na líčení. Víc dráždí.

Osmá fáze - no, vlastně, proč bych se znovu nenajedla? Stejně je to teď všechno jedno. Takže se zase cpete.

Devátá fáze - zase zvracet!

Těchto devět fází se dá zvládnout klidně i za půl hodiny.

Další podstatný aspekt bulimie. Věta "stejně je to teď jedno". Jakmile se rozjedete, nehledíte na nic. Na pracovní povinnosti, na to, co jste komu slíbili, na to, jak budete následující dva dny vypadat, na to kolik přiberete. Všechno je vám jedno.

Už to není kolotoč, to je přímo centrifuga. Trvá tak dlouho, jak dlouho vydrží tělo odolávat vyčerpávajícímu zvracení. Byly okamžiky, kdy jsem třeba mezi prvním a druhým zvracením na hodinku usnula. Bývala mi hrozná zima, potřebovala jsem se přikrýt dvěma dekami. Jakmile jsem procitla, mé první kroky vedly opět do kuchyně. Hledat další a další jídlo. Nebylo výjimkou, že jsem si šla nakoupit i podruhé.

Raději jsem nikdy nepočítala peníze, které bulimie ve svém chřtánu spolkla. Ale mám odhad - jeden bulimický záchvat je asi 200,- Kč. S frekvencí jednou týdně to dělá 10 600,- Kč za rok. Stávalo se ovšem, že jsem mívala záchvaty i častěji.

Je pošetilé domnívat se, že se bulimie jen tak zbavíte. Ze dne na den. Prostě, že se probudíte a nic vám nebude. Počítat s bulimii řádově v letech je, bohužel, naprosto normální.

V takovém žalostném stavu jsem byla po dvou letech od prvního záchvatu. Nikdo z mého okolí nic netušil, nikomu jsem se nesvěřila. Nešlo to. Tak strašně se stydíte a tak strašně máte zničený psychický vnitřní život, že to prostě nejde. Bylo mi 24 let.

Moje váha byla pro mě zoufalá. V anorektických dnech 55 - 58 kg, v bulimických někdy až 62 kg. Lítala jsem v tom, jak na bungee-jumpingu. Fyzicky jsem byla v nejhorší fázi bulimie, psychická mne teprve čekala. A to bylo to peklo, které jsem si měla prožít. Ale až za pět let.

(nahoru)

3. kapitola - Chtě-nechtě chutě a nechutě

Bulimička přesně ví, co chce. To, co nechce, je slyšet, že dělá něco špatně. Je to o to horší, protože se nemá s kým poradit a komu se svěřit. Živoří si ve svém světě na houpačce jídla, hladu a zvracení a neumí z něj vystoupit. Trvá dlouhou a dlouhou dobu, než najde sama odvahu přijít za někým a jednoduše říct - MÁM PROBLÉM!

Chce mít krásnou postavu, ale nevydrží psychický nápor, který provází hladovění. Proč? Protože hladovění samo o sobě nic neřeší. A zvracení už vůbec ne.

Nedokáže si sama vyzkoušet, že když se 5 x denně nají přiměřených porcí jídla, tak se ručička váhy ani nehne nebo dokonce začne klesat. Má utkvělou představu, že menší porce, které se postupně stávají trpasličími a titěrnějšími, až vymizí úplně, jí pomohou docílit vysněné váhy.

Těžko říct, jakou váhu jsem považovala za ideální. Asi vždy tu nejnižší, které se mi kdy a v kterém období podařilo dosáhnout. Celé první dva roky jsem se potácela někde mezi 54 - 62 kg. Tehdy byla pro mne vysněnou číslice 54. Váha, kterou jsem měla v době, kdy jsem si užívala bezstarostných a bezbulimických 18 let. Té jsem ale v této době nikdy trvale nedosáhla.

Velmi zavádějící byla skutečnost, které jsem velmi rychle přivykla a se kterou se v menší míře potýkám v podstatě dodnes. V čem spočívala? Je to klasická sinusoida. Představte si bod A, ze kterého vycházíte. Tomuto bodu odpovídá váha 56 kg. Na ose x měříme čas. Nějakou dobu křivka z bodu A plynoucí časem k budoucnosti stagnuje. Pak začne mírně klesat až narazí na ose y na váhu 54 kg. Krásný pocit! Ne na dlouho. Pořád se pohybujeme v čase a ten pomalu začíná být neúprosný. Tělo se potřebuje najíst, potřebuje dostat nějaké živiny. Do podvědomí i vědomí bulimičky se začne vkrádat myšlenka MÁM-NEMÁM, která ji velmi záhy přesvědčí, že MÁM. A už se všechno bortí a řítí tam, kam nechcete. Pět zákusků, 4 karbenátky, kopec tatarky, smažené brambůrky, litr zmrzliny atd. atd. Během velmi krátkého časového úseku spořádáte to, co by 4členné rodině stačilo k obědu. Křivka lehce vystoupá na 58 kg. Neuvěřitelné! Ale je to pravda. Za dva dny jsem klidně dokázala přibrat 4 kg! Jak to vím? No, vždyť jsem se pořád vážila. Ráno před snídaní, po příchodu do práce, po obědě, po příchodu domů, před záchvatem, po záchvatu, po prvním zvracení, po druhém zvracení …. Pak se uklidníte a křivka se podél časové osy x zase pomalu plíží dolů, až se na delší doby ustálí na těch původních 56 kg. Hop sem, hop zpátky. Pořád dokola.

Co chutná bulimii?

V ANOREKTICKÉM období jsou to především takové lahůdky jako neslazená káva, neslazený čaj, syrová a vařená zelenina, suchary, plátkový sýr, nízkotučný jogurt …

Ovoce - nechutná, má víc kalorií než zelenina

Zeleninové saláty - nechutnají, protože mají víc kalorií než zelenina neupravovaná,
bez zálivek a koření

Vejce, maso - nechutnají, protože jsou kalorické a příliš těžké do žaludku

Pečivo - kalorické! Ani vidět!

Sladkosti - no, to už vůbec ne!

V BULIMICKÉM období je to přesně naopak. Cpete se salámy, majonézovými saláty, šlehačkovými zákusky, zmrzlinou, řízky, čokoládou, slanými crackery a brambůrkami, smetanovými jogurty. A hlavně toho musí být hodně!

Co se těžko zvrací

Maso a ovoce a jakákoliv nezvlhčená strava. Hlavně kynutá těsta - buchty, chleba a rohlíky. Jakmile jsem pochopila, že aby se mi lépe zvracelo, musím pít, začala jsem každé sousto zapíjet mohutnými doušky tekutin. Sodovkami a kysanými mléčnými nápoji, protože ty vnáší do natrávených potravin v žaludku kyslík.

Jedním z mnoha typických příznaků pro bulimii je motto "tonoucí se stébla chytá". Nikoliv ale ve smyslu snahy změnit se či vyhledat pomoc, ale naopak - najít co nejúčinnější prostředky, jak se spolykané stravy zbavit.

Vzpomínám, jak jsem hltavě vyhledávala v časopisech články o dietách a hubnutí. Samozřejmě jsem si z nich ovšem nevybírala informace o tom, že pro zdravé hubnutí je důležité minimálně 5 x denně jíst a to aspoň 2 -3 x větší porce, než jsem v té době jedla já. Stejně tak, že je důležité vypít 2-3 litry tekutin denně. Nic z toho. Já tam viděla třeba větu - pijte tymiánový čaj, podporuje trávení. A už jsem ho pila jak blázen. Dnes ho nemůžu ani cítit. Nebo - vhodné jsou také diuretické čaje. Dodnes mám potíže s ledvinami.

To, co ovšem v žádných dietách nebylo, ale čím jsem svůj organismus hojně zatěžovala, byly dvě věci. Z oblastí naprosto odlišných od dietologie.

Tou první byla vlažná osolená voda. Kdysi jsem si kdesi přečetla, že když se člověk něčím přiotráví, vyvolává se zvracení právě osolenou vodou. Byla pěkně odporná! Ale uměla jsem jí najednou vypít celý litr. Někdy tak hltavě, že jsem se celá polila. Jen abych mohla rychleji a snadněji zvracet. Jak mě z toho pak pálilo v krku! Chvilku to fungovalo, pak už mi z toho bývalo jen špatně.

Druhou pomůckou byla laxativa. Díky různým Gutallaxům a Regulaxům jsem se sice snadněji vyprázdnila, ale za cenu stráveného po-záchvatového dne v ústraní doma a předstírání náhlých střevních obtíží. Že bych tím nějak usnadnila váhový úbytek, to ani omylem.

Většinou jsem zvracela do kbelíku v koupelně a ten pak vynášela na záchod. Nějak jsem nedokázala při zvracení koukat do záchodové mísy. Ale že by to byla nějaká polehčující okolnost, to ne. Spíš naopak.

V době daleko pozdější, až už jsem byla obklopena knihami o pomoci bulimičkám, vymyslela jsem si pro sebe metodu o chutích a nechutích. Nebo jinak "Co bych nikdy nevzala do úst a co se tedy budu nyní pokoušet jíst?". Vytvořila jsem si seznam jídel, o kterých jsem byla přesvědčena, že mé váze velmi škodí. Postupně jsem je začala zařazovat do svého jídelníčku.

Cukr - trvalo skoro deset let, než jsem se naučila snídat kávu se dvěma kostkami cukru.Teď jsem stále ještě na této cestě, protože sice ráno posnídám dvě kostky v kávě, ale přes den už sladím jen jedním cukrem. Co kdyby náhodou?

Pečivo - osm let. I zde ještě běžím svůj závod, protože chleba sním, housku už nikoliv.

Knedlíky - pořád bojuji. Horko těžko jeden knedlík, a to jen jednou za čas.

Čokoláda - ta mi až tolik nevadila. Naučila jsem se vzít si přiměřený kousek čokolády. Pokud se nedostanu do záchvatu a nepřidám nějaká zásadní kvanta jídla, tak někdy sním klidně i půlku Studentské pečeti. Bez obav.

Maso, salámy, omáčky - měla jsem období, kdy mi 5 let skoro nic nebylo. Tehdy jsem maso a omáčky jedla, ale sumárně trvalo deset let, než jím tak, jak dnes.

Větší porce jídla - celých dvanáct let. Teprve předloni v létě jsem si systematicky začala zvyšovat porce k obědu a večeři. Asi týden trvalo, než mi množství na talíři začalo připadat normální. I když, upřímně, občas ještě nad obědem přemýšlím, jestli ta jedna brambora navíc není přebytečná. Ale radši ji sním, protože mé druhé, to správnější, JÁ říká, že není.

Bulimie je hodně hluboká propast. S každou vrstevnicí, kterou vystoupáte směrem vzhůru, jste silnější. Každá kostka cukru, kterou sníte bez výčitek svědomí, je vašim vítězstvím.

(nahoru)

4. kapitola - Bulimické rajtování

Nejnovější výzkumy o poruchách příjmu potravy soudí, že není rozdílu mezi bulimií a anorexií. Že se jedná o jednu a tutéž nemoc. Můj případ tomu evidentně nasvědčuje. Jen se domnívám, že existují dva póly této choroby. Jedním je právě bulimie, na druhé straně pak anorexie. Záleží na každém jedinci, ke kterému kraji se více uchýlí.

Já byla vždycky více bulimička, i když čistě anorektickou váhu jsem jednu dobu také měla. Vážila jsem 40 kg, ale o tom až později.

Mnohé studijní a lékařské prameny uvádí, že dívky s touto nemocí často podléhají překotnému sportování. Pro bulimičky jej ale nazývám rajtováním. On to totiž až tak jednoznačný a vysilující sport vůbec není, žádné olympijské výkony bulimičky nepodávají. To dělají spíše anorektičky. Takže když už, tak ne sportování, ale rajtování. Jen tu a tam a ne moc.

Já jsem například chodívala běhat. Jednou se mi chtělo, jednou nechtělo. Netrápila jsem se tím. Rozhodně to totiž nemělo žádný vliv na moji váhu ani na formování nějakých zásadních myšlenek.

Když jsem byla ještě tzv. normální, tak jsem cvičívala kondiční kulturistiku. Bylo mi takových 19-22 let. Tehdy jsem vážila 54 kg a nijak mě netrápila ani moje váha ani moje postava. Bylo to paradoxně k mým dalším osudům zcela naopak. Neměla jsem sice sny o kulturistické postavě, ale je pravda, že jsem pořád pozorovala své svaly, jestli už tedy konečně rostou nebo ne. Kéž by mi to zůstalo!

Jedno období jsem také jezdívala na rotopedu, domácím stacionárním kole. Denně 30 minut, tj. 150 kalorií pryč. Mohla jsem sníst 10 mandlí! Ale opět to nebyla žádná hysterie. Jen si vzpomínám, že jsem díky tříměsíčnímu ježdění "shodila" 8 cm přes boky. Kéž by mi i toto zůstalo!

Nic takového se nestalo. Právě z těchto mých projevů usuzuji tedy na jednoznačný fakt - bulimičky nejsou žádné sportovkyně v tom smyslu, jak se někdy uvádí.

Docela pečlivě jsem ale sledovala všechno, co se týkalo příjmu a výdeje kalorií. Měla jsem tedy zjištěno, že:

Samozřejmě jsem věděla, že jedna kcal = 4,2 kJ. Pro mne magická rovnice. Velmi mne rozčilovaly potraviny, které uváděly kalorické hodnoty pouze v jedněch jednotkách. Pořád jsem musela počítat a přepočítávat. Později se začaly objevovat výrobky s oběma hodnotami, což mi usnadňovalo práci. Ne však život.

Stejně tak jsem měla zjištěno, že pro svůj věk a velmi aktivní způsob zaměstnání bych měla přijímat v průměru 2 500 kalorií denně. Statisticky jsem tuto hodnotu vlastně dodržovala. Bohužel s tím odporným rozdílem, že v anorektickém období jsem přijímala o polovinu méně, v bulimickém naopak o polovinu více.

V po-záchvatových dnech jsem sice nesportovala, ale horečnatě a intenzivně pracovala na úklidu.

Věděla jsem totiž, že:

Zametání vám spotřebuje za půl hodiny práce 300 kalorií
Kancelářská práce spotřebuje za půl hodiny práce 120 kalorií
Vaření spotřebuje za půl hodiny práce 60-90 kalorií
Čtení spotřebuje za půl hodiny práce 15-20 kalorií
Úklid obecně spotřebuje za půl hodiny práce 80-100 kalorií
Žehlení spotřebuje za půl hodiny práce 60-80 kalorií
Mytí nádobí spotřebuje za půl hodiny práce 60-90 kalorií
atd.

Bylo uklizeno, byla jsem vyčerpaná a zničená a trápily mě výčitky svědomí. Začala jsem se zajímat o veškerou dostupnou i nedostupnou literaturu. Všude jsem se poznávala. Každá knížka o bulimii byla o mně. Už jsem věděla, že takto nemohu dál. Hanba by mě fackovala, kdybych měla jít k lékaři. Myslela jsem si, že to zvládnu.

(nahoru)

5. kapitola - Kolik skutečně stojí bulimie?

Před několika odstavci jsem se zmiňovala o tom, že jsem dokázala za jeden nákup pro svou bulimii utratit 200,- Kč. Když budu nyní uvažovat čistě matematicky, tak jednoduše docházím k těmto závěrům:

První dva roky - 1 - 2 záchvaty týdně, tj. 200,- až 400,- Kč týdně. Za rok je to tedy plus/mínus 300,- Kč týdně, 15 600,- za rok. Za dva roky vynásobit dvěma a hned máme 31 200,- Kč.

Když máte problémy s váhou, samozřejmě se potřebujete vážit. Nejlépe denně. A nejlépe doma i v práci. Takže jsem potřebovala váhy dvě, jednu domácí a jednu do práce. Každá stála kolem 2 000,- Kč. Celkem 4 000,- Kč.

Dalších asi pět let - žádné výrazné bulimické záchvaty, ale už mám natolik zkreslené a poničené názory na vlastní postavu a vlastní váhu, že i když se stravuji takřka normálně, tu a tam utrácím balík peněz za různé zaručeně osvědčené a přesvědčivé prostředky na hubnutí. Ani jsem tak
moc nepotřebovala a snad ani nechtěla hubnout, víc se mi vkrádala myšlenka udržet si šikovnou štíhlou postavu. Takže byly doby, kdy jsem utratila:

  1. minimálně 2 000,- Kč za multivitamínový výživný prášek na přípravu vysoce kalorických mléčných koktejlů. Ty měly napomáhat přežít okamžiky pocitu hladu. Podle vzorce "ráno - koktejl, v poledne - lehký oběd, k večeři - opět koktejl". Měla jsem různé příchutě - vanilkovou, jahodovou, čokoládovou. Pokud si dobře vzpomínám, nijak zásadně jsme neshodila. Ale ani nepřibrala. Jak to bylo s tím hladem, to už si nepamatuji. Jen ty peníze byly v nenávratnu.
  2. dalších 2 000,- Kč mě stály tabletky chromu. Opět zaručeně potlačující pocity hladu a vyvažující stav organismu při redukčních dietách. Kdepak! Láry fáry!
  3. 2 000,- Kč pozřely zase jiné tabletky. Tentokrát ananasové s vlákninou. Stejné šidítko na takové zákazníky jako jsem byla já.
  4. 700,- Kč - odtučňující zeštíhlující pás. Nic jiného než obdélník asi jeden metr krát třicet centimetrů, z jedné strany pogumovaný, z druhé strany nějaké umělé vlákno. Pošitý pásky suchého zipu. Omotala jsem si pás kolem pasu nebo boků a čekala na zázrak. Fungovalo to údajně na principu zahřívaní tělesných inkriminovaných partií, kde se měl vlivem tepla uvolňovat tuk. Nic! Kromě opruzenin a ekzémů na těle nic. 700,- Kč si tedy se škodolibým úsměvem vybrala má bulimie jako svoji další daň.
  5. minimálně 3 000,- Kč jsem utratila za různé knihy a literaturu o bulimii, anorexii a o poruchách přijmu potravy. Tyto peníze snad jako jediné byly účelné, protože mě dovedly až k dnešnímu dni a k tomu, že tu právě teď sedím a píši svůj deník.
  6. asi 2 500,- Kč jsem zaplatila za blbost, podobnou všem ostatním. Na dobírku /protože jít si koupit takovou věc do obchodu jsem se styděla/ jsem zakoupila domácí myostimulátor. Myslím, že jsem ho měla na sobě tak dvakrát. Pět pogumovaných koleček s molitanovou vložkou, která se vlhčila vodou, na pěti šňůrkách připojených k látkovému pásu. Pás se opět pomocí suchého zipu připínal k pasu nebo k bokům. Uvnitř byla 9V baterie, šňůrky s kolečky jste si přiložili na místa na těle a už to pracovalo za vás. Otočit knoflíkem a celé monstrum začalo vibrovat a škubat svaly. Tím měly svaly údajně intenzivněji pracovat a cvičit, intenzivněji než při běžné zátěži při chůzi nebo cvičení. Tím pádem se tělo a postava zbavovala tukových přebytků. Jak naivní!
  7. snad 1 000,- Kč jsem zase v jiném období utratila za tzv. pupalkový olej. Někde jsem si totiž přečetla, že napomáhá spalování tuků v těle. Doufám, že má pupalkový olej ještě jiné účinky, protože k hubnutí určitě nepřispěl a já se jím krmila snad půl roku určitě.

Dalších pět let jsem trpěla "jen" občasnými záchvaty bulimie. Pokud zůstanu stále u relace 200,- Kč na jeden záchvat a jeden nákup a přitom se tu přiznám k takovým 15 až 20 záchvatům ročně, je to za rok zaokrouhleně 4 000,- Kč. Za pět let už to dělá 20 000,- Kč.

Určitě musím připočíst také cigarety. Začala jsem kouřit z blbosti, bylo mi tenkrát 18 let. Nechci se ospravedlňovat, ale snad to v tom věku zkouší každý. Mně to zůstalo, ale určitě také z toho důvodu, že jsem si opět kdesi a kdysi přečetla, že ten, kdo přestane kouřit, přibere na váze. Problémy s cigaretami mám dosud.

V neposlední řadě musím počítat také s částkami, které - teď už opravdu musím - každé tři měsíce zaplatit za léky, psychofarmaka. Později se k tomu dostanu. Léky beru s drobnými přestávkami od roku 1997, tedy 5 let. Každé tři měsíce 500,- Kč. Za rok to dělá 2 000,- Kč,
za pět let 10 000,- Kč.

Pokud jsem na nic nezapomněla - 13 let je skutečně dlouhá doba - tak už nyní mohu sečítat. Pevně věřím, že už nikdy k tomu nebudu muset přičítat:

31 200 + 4 000 + 2 000 + 2 000 + 2 000 + 700 + 3 000 + 2 500 + 1 000 + 20 000 + 10 000 + cigarety??? = 78 400,- Kč + tisíce za vykouřené cigarety.

Hrůza! Jedna hodně dobrá dovolená vyletěla v mém životě komínem!

Ale ne, tak to není.

DALEKO VĚTŠÍ HRŮZA JE SKUTEČNOST, ŽE TATO NEMOC OPRAVDU EXISTUJE. ŽE SE JÍ OPRAVDU NEDOKÁŽETE BRÁNIT A UBRÁNIT. ŽE OPRAVDU V SOBĚ TĚŽKO HLEDÁTE SÍLU ŘÍCT SI NĚKDE NEBO NĚKOMU O POMOC A ŽE JI - TU SÍLU - DLOUHO NENACHÁZÍTE. ŽE VÁS BULIME OPRAVDU NIČÍ A VY JI NEUMÍTE ŘÍCT DOST.

TOTO JSOU TY SK UTEČNÉ, V ŽÁDNÉ SVĚTOVÉ MĚNĚ NEVYČÍSLITELNÉ PENÍZE A HODNOTY, KTERÉ VÁS BULIMIE SKUTEČNĚ STOJÍ.

(nahoru)

6. kapitola - Jsem vyléčena? Nikoliv!

Dva roky bulimického šílenství byly za mnou. Věděla jsem, že se děje něco nepravého, nenormálního. Netušila jsem, že mi záhy bude líp, netušila jsem ale, že mi bude taky hůř. Nevěděla jsem, jak může být bulimie zrádná a jak snadno může recidivovat. Jakmile vám jednou podlomí psychiku, už se do vás zakousne a jen tak se nadobro nepustí. Klidně si na chvíli zdřímne, uloží se ke svému poklidnému zimnímu spánku, ale jedním okem stále bdí. Hned, jak vás něco, byť jen sebenepatrně otřese, už je vzhůru a už opět útočí.

Bylo mi 24 let, když jsem potkala svého nynějšího manžela. To byl ten úžasný okamžik,
kdy jsem znovu začala vnímat radost života. To byl ten obrovský zlom v mé bulimii. Už jsem se o tom jednou zmiňovala. Jakmile máte tu báječnou šanci a oporu ve svém partnerovi, nedíváte se dozadu. Cítíte jeho pevnou ruku, když vás drží, cítíte jeho něžnou ruku, která vás hladí. Cítíte jeho silná ramena, která vás chrání před celým světem.

Tak to bylo i s námi a se mnou. Byla jsem znovu zamilovaná, bylo mi krásně. Věděla jsem, že se někomu líbím a tím jednodušeji jsem nazírala na svoji postavu. Najednou jsem nemusela stoupat každý den na váhu. Bylo mi to jedno. Magická věta, že ano. Jenže v jiném kontextu, daleko příjemnějším a zdravějším.

Přestala jsem se nimrat ve svých makrobiotických kašičkách a klíčcích a v podstatě ze dne na den jsem začala jíst normálně. Normální snídani, normální oběd, normální večeři. Jak je to možné? Krásně jednoduše. Když byl můj muž u mne poprvé na večeři, nebylo v kuchyni ani v ledničce vcelku nic, co by se dalo slušně naservírovat. Dokonce jsem ani moc neuměla vařit. Jediné, co jsem "vyštrachala" byl zmražený hrášek a filé. Žádný chleba, žádná houska, máslo, olej, koření, žádný moučník. Vymeteno!Tak jsem uvařila hrášek, uvařila filé, všechno jen na vodě. Brr!, chudák.

Přesně v tuto chvíli jsem si uvědomila, že musím svoji kuchyni trošku oživit. Je zvláštní a zajímavé, že žádná bulimie nikde neblikala. Jen to, že je kuchyně v nepořádku.
Vše ostatní přišlo jakoby samo.

To, že vlastně hubnu, aniž bych pro to něco dělala, jsem zaregistrovala až po nějaké době. Najednou z ničeho nic jsem vážila 50, 51 kg. Ale stále jsem na to nemyslela. Bylo mi to pořád jedno.

Řekla bych, že uplynuly tak dva-tři roky. Měla jsem dost práce, líbila jsem se svému muži, líbila jsem se sama sobě. Byla jsem šťastná a spokojená. Tři základní nožičky lidského životního štěstí byly v rovnováze - osobní život, profesní život a vnitřní život. Stála jsem na pevných základech.

A pak přišla druhá věta, která mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Věta, kterou jsem neměla nikdy slyšet. Tak jako tu první. Věta, která odstartovala druhou, daleko sžíravější fázi bulimie. Fázi, která už pěkně cíleně nahlodává vaši psychiku. Která přivede do vašeho života skutečnou depresi a skutečnou úzkost. Měla jsem pochopit, že jsem opravdu psychicky nemocná. Až za hodně dlouhou dobu mi ovšem bylo dáno pochopit, co to způsobilo.

Tu větu pronesl můj manžel, když mi při nějaké intimní láskyplné chvilce řekl: "TY JSI TEĎ TAK PĚKNÁ, DŘÍV JSI BYLA TAKOVÁ OPLÁCANÁ, TAKOVÝ BUDULÍNEK".

PRÁSK! PRÁSK!

Nikdo za to nemohl. Ani on, chudák, protože normální člověk by se usmál, zalila by ho vlna štěstí a tak, jak byla věta vpuštěna do jednoho ucha, druhým by pěkně vypochodovala ven. V mozku by zůstala jen informace o partnerově lásce. Ani já jsem za nic nemohla, protože kdybych byla normální …

V mém mozku si ta věta pěkně ustlala a zakryla se pomyslnou přikrývkou "TAKOVÁ UŽ NIKDY NESMÍŠ BÝT! TVŮJ MILOVANÝ SI O TOBĚ UŽ NIKDY NESMÍ MYSLET,
ŽE JSI BUDULÍNEK!". To nebylo mé druhé já, to nebyl můj anděl strážný.
To byla bulimie.

Znovu jsem stála na startovací čáře. Nevěděla jsem, co mne čeká podél trati, natož co je v cíli. V cíli bylo 40 kg. Během dvou let.!

Je paradoxní, že toto celé období balím do jednoho balíčku komplexních pěti let. Já jsem totiž ty dva roky netušila, že jsem nemocná. Že moje nemoc pokračuje. Myslela jsem, že žiji zdravě a správně. Vždyť jsem jen nechtěla být obézní. A to je přece správné, ne?

Nechtěla jsem být budulínkem!

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si nepřipouštěla a neuvědomovala, jak moc mne bulimie zasáhla. Měla jsem naprosto rozvrácený a zničený metabolismus. Nějakou dobu všechno pracovalo za mě a proti mně. Pořád jsem jedla - podle mého odhadu - docela normálně. Dietolog by jistě řekl, že jsem celou dobu držela přísnou redukční dietu. Ale jedla jsem!

Jenže váha šla dolů. Všimla jsem si toho v okamžiku, kdy jsem vážila 46 kg. Trošku jsem zpanikařila. Jak to, že jím a přitom hubnu? Jak to, že oproti minulým letům JÍM a přitom HUBNU? Bála jsem se, že jsem vážně nemocná.
Myslela jsem na rakovinu a bůhví co ještě.

Začal kolotoč lékařských vyšetření, sama jsem šla k lékaři. Nic mne nebolelo, žádné zažívací potíže jsem neměla, jen jsem hubla a hubla. Také se na nic moc nepřišlo. Žila jsem dál.

Začala jsem být víc a víc unavená a vyčerpaná, váha pořád klesala. Opět jsem se dennodenně vážila. Teď už ne proto, abych zjistila, jak krásně hubnu nebo jak krásně si držím váhu. Tentokrát to bylo proto, neboť JSEM SE BÁLA, ŽE HUBNU.

Už tehdy jsem si psala jednu dobu poznámky, co jím a nejím a jak vypadám. Takže sama jsem nyní překvapená, když to přepisuji:

27 let - 1.5.1995 - váha 50 kg
Nadále úbytek váhy, asi v únoru 1995 se u mne objevuje první třes rukou. Je možné,
že je to z přepracování?!?. Od té doby zhoršování - pak již sociální fobie.
Stravuji se velmi pravidelně:
6.00 hod. snídaně
12.00 hod. oběd
15-16.00 hod. svačina
18-19.00 hod. večeře
do 24.00 hod. dojídání se sušenkami

28 let - v červnu 1996 jsem si nahmatala bulky v levém prsu, návštěva na onkologii - výsledek 3 cysty. Po půl roce musím na pravidelné kontroly. To, samozřejmě, podpořilo mé představy o rakovině.

V červnu 1996 už vážím 46 kg. Jsem poprvé u lékaře s obavami s hubnutím. Až do září téhož roku jsem absolvovala sérii komplexních vyšetření - interna, gastroenterologie, gynekologie. V podstatě bez konkrétního výsledku.
Všeho jsem zanechala pro svou časovou zaneprázdněnost a pocit nepochopení. Dostávala , jsem od lékařů takové rady jako návrh na návštěvu manželské poradny, že musím víc jíst, že si to dělám vlastně sama atd. Tehdy už se objevovaly ty první vlaštovky, které tušily, kde je příčina. Já ji nechtěla slyšet ani vidět. Lékaři neměli pravdu v jediné věci, a to že mám navštívit manželskou poradnu. I když možná by mi tam poradili, jak se svěřit manželovi. Žádné jiné problémy jsme neměli. Jen jsem se nedokázala přiznat ke svým problémům.

Nadále mne trápil třes rukou. V prosinci 1996 jsem posbírala po dlouhé době veškerou svoji odvahu a v pocitu naprostého zoufalství jsem se svěřila svému muži. Nehovořila jsem ale o bulimii, ani jsem si ji tak moc neuvědomovala, daleko víc mne trápily mé psychické problémy - ten hrozný třes rukou. Nemohla jsem jíst na veřejnosti, nemohla jsem si ani zamíchat kávu či nasypat cukr do šálku v kavárně. Nedokázala jsem zaplatit u pokladny v obchodě, nemohla jsem nalít vodu do žehličky, nemohla jsem kolegům v práci ukázat nějaký postup na počítači. Byla ze mne troska. Připadala jsem si jako alkoholik po 30 letech vytrvalého konzumování alkoholu.Díky rozhovoru se dostavila úleva, měla jsem báječný pocit, že na to nejsem sama. Asi tři týdny jsme podnikali samoterapii - chodili jsme společně obědvat. Jednou do té restaurace, jednou do jiné. Pokaždé do jiného prostředí. Snažili jsme se co nejvíce jíst spolu, na veřejnosti i doma.

V říjnu 1996 jsem poprvé ve svém životě vyhledala pomoc psychiatra. Pořád jsem si ovšem tajila bulimii. Nebylo to záměrně, myslela jsem si, že už jsem ji překonala. Že jsem nad ní zvítězila sama vlastní vůlí. Viděla jsem jen psychické problémy, třes rukou, sociální fobii, jak nemoc diagnostikovala paní doktorka. Teprve později jsem pochopila, jak to všechno se vším souviselo. Jak krásně byla má nemoc namalovaná, jak viditelná by byla, kdybych ji mohla a chtěla vidět. Začala jsem se léčit. Terapiemi i léky.

Přicházela postupná úleva, ale stále jsem se cítila jednou tak, jednou onak. Zcela nepředvídatelně, nedokázala jsem se ovládat.
V listopadu 1996 jsem měla první problémy s menses. Během cyklu jsem začala několikrát krvácet i přes užívání antikoncepce. Gynekologovo stanovisko bylo - to se někdy stává ....

V prosinci 1996 jsem už vážila jen 42 kg. Neustále jsem ale měla dostatek vitality, pracovního nadšení a elánu. Stačilo mi čím dál méně spánku, spávala jsem maximálně 5 hodin.

29 let - asi v první polovině ledna po docela velkém pracovním vypětí jsem se začala budit již ve 2,00 hod. v noci, ani ne po dvou hodinách spánku s pocitem vyspání. No, co dělat? Přece nebudu jen tak ležet v posteli, když mám najednou tolik času, který bych předtím naprosto neekonomicky prospala! Do rána jsem si četla, studovala jsem různé materiály, připravovala jsem se do zaměstnání. Trvalo to celkem tři týdny v jednom zátahu. Rovněž jsem v tomto měsíci měla třítýdenní krvácení.

Pak přišel 3.2.1997 a můj první kolaps, bušení srdce. Musela jsem k lékaři, dostala pracovní neschopnost pro celkové vyčerpání a následující čtyři dny jsem prospala. Vážila jsem 41 kg.

TYPICKÝ DENNÍ REŽIM + JÍDELNÍČEK

V noci (ve 2,00, ve 3,00 nebo ve 4.00 hod) - různé, neovlivnitelné??!? jsem vypila čtvrt litru horkého kakaa a posnídala 1-2 houskové bulky, máslo, kousek sýra, kousek salámu, plátek okurky nebo rajče. Vždy jsem musela mít kousek zeleniny. Nebo jsem si vzala kousek buchty a jogurt. Jindy zase třeba rozmačkaný banán s vločkami.

V 6.00 hod. - vstávání + sprcha - zbytek kakaa (zbylo-li)
V 7.00 hod. - odchod do zaměstnání
V 8.00 hod. - káva se smetanou, l kostka cukru + 2-3 sušenky, vždycky jsem potřebovala, aby tyto sušenky byly plněné čokoládou. Takže jsem měla své oblíbence - Disco, polomáčené sušenky, miňonky, tatranky a další laskominky.Většinou již v 11.30 hod. jsem mívala pocit hladu na oběd. Obědvala jsem v podnikové restauraci nebo někde ve městě. Ale docela pečlivě, pravidelně a přiměřeně.

VŽDY jsem musela mít zeleninový salát a k němu jsem střídala vařené jídlo. Jedla jsem všechno a cokoliv - smažená jídla, pečeně, brambory, luštěniny, sladká jídla, rýži, těstoviny, knedlíky apod.Preferovala jsem ovšem dětské porce, protože ty dospělé byly na mě moc velké. Nebyla-li možná dětská porce, dala jsem si raději třeba jen 100 g řízek bez přílohy, samozřejmě se salátem.

V 15.00 - 16.00 hod. - ve volný den jsem měla na svačinu jogurt (spíše však Krajanku, Pařížanku, kysanou smetana s marmeládou apod. s trochou šlehačky) + kousek buchty(nebo piškoty či sušenky) nebo ovocný salát se šlehačkou. Vskutku jsem se i rozmazlovala. Jednou mi moje lékařka řekla - nerozmazlujte ten svůj žaludek tolik, dejte mu taky něco, ať může pracovat!

Kolem 18.00 hod. jsem chodívala z práce domů. Když jsem měla pracovní den delší, brávala jsem si večeři s sebou již ráno z domu.

V 18-19.00 hod. jsem měla večeři. Byla velmi podobná snídani. Nikdy jsem ale nevečeřelajogurt nebo buchtu. Během večera jsem ještě neustále "pomlsávala" sušenky, čokoládu (klidně celou Studentskou pečeť). Jedla jsem ovoce, pila ovocné džusy a šťávy.

… to byl výběr z mého minulého deníku. Tak, jak to vlastně bylo? Jedla jsem normálně nebo ne? Stále se domnívám, že ano, jedla, ale metabolismus už si opravdu dělal,co chtěl. Pěkně jsem ho "oblbla".

Nakonec jsem byla doma tři měsíce. Měla jsem klid, hodně jsem odpočívala, spávala po obědě. Všichni si mysleli, že začínám přibírat. Vnucovali mi myšlenku, že jsem anorektička.To jsem nechtěla přijmout a dosud tomu nevěřím. Ano, měla jsem rozsypaný metabolismus a ten se řítil nevím kam, ale ne kvůli anorexii, ale kvůli bulimii. A to jsem nedokázala přiznat.Dnes už vím, že obě nemoci jdou pěkně ruku v ruce společně.

Stejně tak jsem ovšem nedokázala přiznat, že nepřibírám proto, že bych se uzdravovala, ale proto, že se po několika tzv. "klidných" letech probudila moje bulimie. A byla jsem v tom NANOVO.

(nahoru)

7. kapitola - Druhá fronta

Stála jsem znovu na začátku. Byla jsem o několik let starší, ne však moudřejší.

Pořád do mě hučeli - "Jez trošku, musíš přibrat" nebo "Jíš vůbec?". Dva měsíce jsem to vydržela a pak najednou, z ničeho nic mne napadlo - tak proč se tedy nenajíst? Pořád mě váží, kontrolují, chtějí abych přibrala, tak já jim tedy dokáži, že to umím!

Nevzpomínám si, co všechno jsem tehdy snědla, ale druhý den, když jsem šla na lékařskou kontrolu, vážila jsem o dvě kila víc. Měli radost. Jen tak dál, jen tak dál!

Za další dva dny jsem byla opět na své předešlé váze. Jakoby se nic nestalo. Opuchlé břicho splasklo, žaludek ani střeva mne netížily, váha byla v pořádku.

Já ale v pořádku nebyla. Sice jsem nezvracela, jen jsem se přejídala, jenže tušila jsem, že záchvat nepřišel jen tak. Byla jsem sama ze sebe vyděšená. PROČ ZASE? Bylo v tom zoufalství, opravdu jsem si myslela, že už se mi nemůže nic podobného stát. Nechtělo se mi pracovat, nechtělo se mi číst, jen bych ležela a spala. Bývaly dny, kdy jsem za celý den téměř nevstala z postele. Nosila jsem si talířky s jídlem přímo do ložnice. Pěkně v peřinách jsem snědla všechno, na co měla moje bulimie chuť. Nacpala jsem jí do chřtánu vše, o co si řekla.Vyčerpáním jsem pak během dne usínala. Pro nezasvěceného je velmi těžko představit si, jak může taková konzumace nadměrného množství jídla a jeho následné trávení vyčerpat.

Tehdy se stala jedna podstatná věc. Můj organismus byl na hranici skutečných zdravotních obtíží z podvýživy. Vážila jsem v té době 41-42 kilogramů. Naštěstí mělo mé tělo víc rozumu než já sama, protože už nepřijímalo další hubnutí. Naopak tloustlo. S každým novým záchvatem jsem přibrala dva kilogramy, dva dny jsem se pak dávala do normálu a místo toho, abych ta dvě kila navíc zase pěkně shodila, jako dřív, jedno mi zůstalo. Tak to vlastně šlo až do doby, než jsem vážila 50 kilo. Vždycky dvě kila nahoru, jedno dolů, jedno zůstalo - klidová fáze - další záchvat - dvě kila nahoru, jedno dolů, jedno zůstalo ….

Měla jsem 50 kilogramů, cítila jsem se odpočinutá, mohla jsem jít zpátky do práce. Mé tělo ovšem už nepřijímalo takovou psychickou zátěž, na kterou jsem bývala dřív běžně zvyklá. Vždy mě nechalo tak tři týdny až měsíc v klidu pracovat a pak přišel záchvat. Většinou to začínalo večer, někdy také až v noci. Navečeřela jsem se, sedla si do křesla a už mi začaly myšlenky kroužit kolem jediného - kolem jídla. Co kdybych si vzala ještě kousek sýra? Vzala jsem si. Co kdybych si vzala ještě kousek klobásky? Vzala jsem si. Co kdybych …. Jeden rohlík, druhý, třetí, zmrzlina, jogurt, chipsy, čokoláda. Záchvat jak hrom! Oproti první fází jsem ale už nezvracela. Zatím. Na klidu mi to ale nepřidávalo.

Pomalu jsem zjišťovala, že den po záchvatu už nejsem schopna normálně pracovat. Anebo ano, ale jen zrána, protože po večerním a nočním záchvatu pokračoval záchvat denní. Cestou do práce, kam jsem došla jen silou vůle, jsem si opět nakoupila. Dvě koblihy, jogurt, zmrzlinu, plněnou bagetu, limonádu. Hned po příchodu do kanceláře jsem se tím vším nacpala. Přišla únava. Spala bych a spala. Na očích mi bylo poznat, že se něco děje. Že mi není dobře. Bylo mi dobře, jen jsem byla unavená z toho, jak můj organismus musel trávit a zpracovávat Otesánkovu porci. Musela jsem si jít domů lehnout. Hned jsem usnula. Nebývalo výjimkou, že jsem se ještě odpoledne párkrát najedla. Bylo to šílené - najíst, spát, vyčurat, najíst, spát …

Málokdy, i když přece, trval záchvat i dva nebo tři dny. Nedalo se nic dělat, brávala jsem si volno nebo dovolenou. Tvářila jsem se, že se mi náhle udělalo nevolno.

Druhý záchvatový den jsem třeba k snídani snědla dva krajíce chleba s paštikou, ohřála si čtyři nožičky párků, snědla celý jablečný závin pěkně se šlehačkou. Teplý! Pak jsem usínala. Procitla jsem k dopolední svačině. Doma už většinou nebyly žádné laskominky, protože jsem přes noc a ráno všechno snědla. Šla jsem si nakoupit. Zákusky, vlašský salát, čerstvé pečivo, v jeden čas jsem milovala arašídové křupky, takže hned dva balíčky do košíku, pak nezbytnou limonádu, zmrzlinu, koblihy. Někdy jsem ještě po cestě domů spolykala čokoládovou tyčinku. Doma jsem "posvačila" dva až tři zákusky, rohlík s vlašákem a šla si zase lehnout. K obědu jsem měla třeba dva řízky nebo čtyři karbenátky s bohatou čepicí tatarky a kečupu. A zase spát. Spát, jíst, spát, jíst …. jako zvířátko! Fuj, je mi z toho dnes špatně.

K večeru už mi bývalo jasné, ŽE UŽ DOST, že se už musím vzpamatovat, za chvíli přijde můj muž z práce a není ani uvařeno, ani uklizeno, ani nakoupeno. Musela jsem zmobilizovat všechny své síly, abych alespoň něco málo udělala.

Bulimie byla velmi fikaná. Věděla, jak moc se člověk za své neřízené projevy stydí, takže mě nechávala prožívat si své záchvaty tehdy, když jsem teoreticky mohla být sama doma. Když jsem chtěla ovšem. To byly ty nečekané dovolené a nečekané nevolnosti.

Postupem času mě ale zkoušela víc a víc. Nechávala přijít záchvat v době, když jsem sama být nemohla. Nedalo se tomu ubránit. Jedla jsem v koupelně a jídlo si nosívala pod tričkem. Vzpomínám si, jak jsem jednou musela v záchvatu odjet služebně mimo město. Nevadilo. Jedla jsem na záchodě. Jedla jsem ve výtahu, jedla jsem cestou z obchodu.

Byl to neuvěřitelný kolotoč. Naivně jsem si myslela, že je dobře, že aspoň nezvracím.
Ale i to mělo přijít.

Měla jsem pocit, že si kolísavých hodnot váhy nebo změn postavy všímám jen já sama. Nebyla to pravda. K mému vyčerpávajícímu boji s bulimií se měly přidat ještě dvě významné skutečnosti.

Bylo to na návštěvě u maminky mého manžela. Chvíli se na mě zadívala a pak povídá:
- vy jste přibrala, že ano?
- ani moc ne …
- ale ne, určitě, máte ty tvářičky takové ….

Málem jsem se rozbrečela. To už byly NERVY. Pomalu přestával fungovat můj nervový systém. Byla jsem smutná, skleslá, nic mne nebavilo, chtělo se mi stále plakat.

Druhý, podobný verdikt pronesl můj kolega v práci:
- už jste pěkně oplácaná, že jo?
- ale ne, to jen tak chvilkově ….

Rychle jsem si vymyslela historku o injekcích B 12. Věděla jsem, že se po nich údajně tloustne. Tak proč si nepomoct malou lží? Jak falešná to byla pomoc!

….. co bylo nejpodstatnější, byl fakt, že už mi zase někdo vnucoval myšlenku, ŽE JSEM TLUSTÁ. Vím, že to tak nikdo nemyslel, vím, že mi naopak chtěli vyjádřit obdiv, že už nevážím oněch příšerných 40 kg. Ale vysvětlujte to někomu, kdo má chorobně zkreslené představy o tvaru postavy. Jedna anorekticko-bulimická příručka ukazuje legrační obrázky různých tvarů postav podle toho, jak je vidí normální, zdravý člověk a jak je vidí anorektička nebo bulimička. Je to názorné schéma s velkou pravdou.

Tyto dva okamžiky mne přivedly znovu ke zvracení. Neuměla jsem se bránit záchvatovitému přejídání se a zároveň jsem nechtěla být tlustá. Řešení jsem viděla opět v tom, že spolykané jídlo vyzvrátím.

Naštěstí se mi už nikdy /zatím/ nepodařilo vrátit se k úplně první fázi nemoci, kdy jsem zvracela dvakrát týdně.

Teď mě záchvaty potkávaly ve chvílích psychické tenze. To bývalo tak jednou za dva měsíce. Když jsem měla moc práce, moc starostí a povinností. Dva měsíce jsem vydržela odolávat jak náročnému povolání, tak nějakým myšlenkám na nemoc. Většinou jsem si všechny své povinnosti vždy zvládla a splnila do posledního okamžiku, ale jakmile se na obzoru objevilo trochu volna - třeba i jeden den - hned jsem v den předchozí podlehla chutím a potřebám jídla. Moje tělo bylo vyčerpané a bylo naučeno si takto oddechnout.

Nenáviděla jsem se za to. Jen, co jsem dozvracela, nadávala jsem si o sto šest. "Jsi tak odporná, nechutná! Proč to děláš? Stojí ti to za to?" … vedla jsem věčné rozhovory se svým druhým vnitřním životem. Kde asi byl tou dobou můj strážný anděl? Anebo jinak, který to vlastně byl? Ten, který mi radil - "Běž se najíst, potřebuješ to" anebo ten, co mi naopak vytýkal, cože jsem to zase udělala. Dosud to nevím.

Až o několik měsíců později mi došlo, že čím víc zvracím, tím mám pochopitelně větší hlad a proto znovu jím a proto znovu zvracím. Bludný kruh. Kéž bych si bývala vzpomněla na doby, kdy jsem ještě o svém chování nemohla rozhodovat a byla malá. Když jsme jako děti dostali nějaký střevní či břišní katar, pěkně nás maminka honila od ledničky a říkávala - žaludek a střeva se musí uklidnit, chce to chvilku hladovku a pak pomaličku jen suchý rohlík a hořký čaj.

Někdy se mi dařilo dát se za jeden den do pořádku, někdy jsem ale musela hledat výmluvy či volno i na den následující. Nebo i na dva.

Někdy jsem zvracela, někdy ne. Někdy jsem udržela záchvat pod kontrolou, což znamenalo, že jsem třeba v průběhu noci snědla pět, šest buchet, ale ráno jsem už pokračovala v běžném stravovacím režimu.

Zkrátka moje nemoc si se mnou dělala, co chtěla. Nemohla jsem ovládat ani ji, ani sebe. Byla jsem jí natolik oslabená, že mi docházely síly.

V jednom extrémně vypjatém období jsem se nervově zhroutila. Byla jsem v takové depresi, jako ještě nikdy. Brečela jsem, kudy chodila. Třásla jsem se jako ratlík, zimou i nepochopitelnou úzkostí.

Plakala jsem, protože jsem měla obavy, že mi mohou mí blízcí a milovaní jednou umřít. Plakala jsem, protože jsem si uvědomovala, jak moc miluji a cítila přitom, že snad tu lásku ani nemohu unést. Plakala jsem ale také proto, že jsem se občas cítila zneužívaná a využívaná. Všichni po mně pořád něco chtěli a přitom já sama potřebovala tak pomoci. Chyba byla ve mně, neuměla jsem si o ni říct.

V té době už jsem se čtyři roky léčila na psychiatrii - pro sociální fóbii a občasnou panickou poruchu. Teď se k tomu přidaly lehké deprese a úzkost. Dostala jsem nové léky a asi do 14 dní mi bylo lépe. Zaplatila jsem si týdenní pobyt v lázních. Tam se mi podařilo srovnat si myšlenky a rozhodla jsem se OPRAVDU ZAČÍT BOJOVAT.

Znovu jsem pročetla veškerou literaturu o poruchách příjmu potravy, kterou jsem měla k dispozici. Brouzdala jsem po internetu a hledala příbuzná témata. Znovu jsem si začala psát, co jím a nejím a zcela cíleně jsem zvyšovala své dávky denních porcí jídla. Začala jsem sladit kávu, na dvojnásobek jsem zvýšila objem porcí k obědu, přestala jsem večeřet jen sýry a zeleninu a přidala si k tomu pečivo. Na radu své lékařky, která zatím jen tušila o mých nočních útocích do kuchyně /na víc jsem nenašla odvahu/, jsem se přestala navečer cpát čokoládou. Bývala jsem na sebe pyšná, protože jsem pomalu začínala mít pocit, že se mohu ovládnout.

Dělala jsem drobné krůčky. Byla jsem šťastná, když nastalo období, kdy už jsem si zvykla na krajíc chleba k večeři. Byla jsem šťastná, když jsem dokázala poobědvat maso i přílohu.

Ale pořád to ještě nebylo ono, pořád se mi tu a tam stávalo, že jsem podlehla.

(nahoru)

8. kapitola - Záchranný kruh

Pořád jsem se nedokázala stoprocentně ovládat. Frekvence mých záchvatů se ovšem snižovaly. Přímou úměrou tomu, jak hltavě jsem pročítala články a knihy, jak s bulimii bojovat.

Nikdy se mi nedařilo vést si deníček s přesnými záznamy o tom, co jsem v kterou dobu konkrétně snědla a jak jsem se přitom cítila. Jak jsem se cítila při záchvatu a po záchvatu. Odborná literatura uvádí, že tato metoda je jednou z nejúčinnějších. Já se však domnívala, a snad to byla i pravda, že si už natolik uvědomuji své jídelní prožitky a zážitky, že takovou berličku nepotřebuji.

Naopak, čím dál tím víc jsem věděla, že o tom musím někomu říct. Že jen to mne zachrání. Už dřív jsem našla ve svém okolí jednu kolegyni, která bulimií také trpěla. Náš vztah ale trošku vyšel naprázdno, protože nebyla tak silná bojovat. Navíc se u ní začaly objevovat známky dalších psychických obtíží. Ne, že bych jí nechtěla pomoci, ale byla jsem na to slabá. Neměla jsem žádné odborné zkušenosti. Nechtěla se léčit, nechtěla jít k lékaři ani psychologovi. Kolikrát se i sama na delší dobu odmlčela, takže jsem s ní nemohla hovořit a pozorovat ji.

S každým záchvatem jsem cítila větší a větší provinění. Ale také touhu se konečně někomu svěřit. Díky éře mobilních telefonů jsem měla první krok usnadněný. Nemusela jsem při své první zpovědi koukat do tváře.

Uprostřed jednoho záchvatu jsem tedy napsala svému tatínkovi SMS zprávu, že jsem na dně a že bych s ním potřebovala o samotě mluvit. Dohodli jsme se, že za mnou hned druhý den přijde do práce. Ke všemu jsem se mu přiznala, i když dosud možná netuší, jak hluboce jsem byla bulimií zasažena. Ale přečte si to. Slibuji.

To byl první krok. Zhluboka se nadechnout a pak už to jde samo. Ještě tentýž den večer jsem o tom pověděla manželovi. A asi týden nato, když jsem šla na svou pravidelnou kontrolu k lékařce na psychiatrii, tak jsem se i jí svěřila. Je pravda, že ne se vším a se všemi podrobnostmi. Ale všechno všem a s omluvou vysvětlím touto knihou.

To bylo tak před rokem. Od té doby jsem měla záchvat asi čtyřikrát.
Intervaly mezi nimi se stále prodlužují.

Rozhodla jsem se všemožnými způsoby, které mne jen napadnou, pomáhat a opravdu pomoci těm, kteří se ještě topí. Protože já sama už plavu. I když se záchranným kolem.

Proto jsem napsala tuto knihu.

(nahoru)

Autorkou textu je PhDr. Ing. Jana Sladká Ševčíková, ředitelka o. s. Anabell. Upravená verze tohoto textu byla vydána pod stejným názvem v roce 2003 v nakladatelství Portál.

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English