Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

Příběhy



Nový příběh od Lucky

Už to jsou dva roky. Dva roky, co ten šílený kolotoč začal. Ale snad už jsem z toho venku. Počkat, to zase předbíhám. Tak tedy hezky od začátku… (Upozornění: jména v tomhle příběhu jsou z důvodu zachování anonymity změněna.)

Začalo to před dvěma lety (léto 2008) na jednom nejmenovaném letním táboře. Šíleně jsem se tam zamilovala do jednoho kluka. Lépe to vystihuje výraz „zabouchla“. Jmenoval se Jirka a byl moc hezký. Měl kratší, kaštanově hnědé kudrnaté vlasy a krásné modré oči (alespoň mi tehdy krásné připadaly). Jemu se zřejmě zamlouvalo, že je o něj zájem a nějakým záhadným způsobem jsme spolu začali chodit. Jenže moje nejlepší kamarádka Lenka věděla, co je on doopravdy zač, protože s ním taky jeden čas chodila. Prý je to „hroznej děvkař a střídá holky rychleji než špinavý ponožky“ (citace Lenky). Já jí to samozřejmě nevěřila a myslela jsem si, že mi jenom závidí. Strašně jsme se pohádaly a naše kamarádství naráz přerostlo málem v nenávist. Moc mě to mrzelo, ale co, měla jsem Jirku a to bylo hlavní.

To, co se mezi mnou a Jirkou dělo, to popisovat nebudu. Ale asi po týdnu jsme najednou přestali spolu mluvit a chovali jsme se k sobě jako cizí. Dodnes přesně nevím proč. Asi nejspíš jsem mu nebyla dost dobrá a neměl odvahu mi to říct přímo do očí. Dost mě to vzalo. Pořád jsem si nalhávala, že to přece nemůže být pravda, že mě pořád miluje...

Prázdniny skončily a začal nový školní rok. To jsem byla v osmičce. A tehdy se to rozjelo. Propadala jsem depresím a nevěděla jsem, co s tím mám dělat. To jsem si vzpomněla na moji kamarádku Sabinu. Sebepoškozuje se. Tak mě ve zkratu napadlo, že bych to mohla zkusit, třeba se mi uleví. A to byl ten nejblbější nápad mého života. Ale tehdy jsem si to neuvědomila, nevěděla jsem, jaké to bude mít následky. Tak jsem sáhla po klíčích (říznout do sebe jsem se nikdy neodvážila) a udělala jsem si takovou „moc hezkou“ ránu na ruce, konkrétně seshora šikmo pod palcem. Pak jsem se zarazila a chvilku na to vyděšeně koukala. No, nebyl to hezký pohled. Spálenina až na maso.

Pak jsem začala uvažovat, co dál. Bylo to na nápadném místě a já to potřebovala nějak zamaskovat. Tak jsem to zalepovala náplastmi, nosila jsem mikiny a trička s dlouhým rukávem… Ale tím se to nevyřešilo. Lidi ze třídy a kamarádky mě začali podezřívat a tak jsem byla donucena toho nechat. To ve mně zbyla ještě troška vůle. Myslela jsem si, že už to bude dobrý. Jak jen jsem mohla být tak naivní.

Koncem září roku 2010 to začalo znovu. Bylo toho na mě moc. Nová škola, do toho kamarád dostal rakovinu plic a umřel nám pejsek. To už jsem psychicky neunesla a propadala jsem depresím. Skoro pořád jsem brečela. Kamarádi ze třídy se ptali, co se stalo. Řekla jsem to pouze Magdě – té jsem se zmínila jen o kamarádovi s rakovinou. A taky Petrovi… tomu jsem to nakonec řekla všechno.

Stalo se to asi takhle: Ve středu večer (v hluboké depresi) jsem mu psala smsku: „Udělala jsem blbost, a velkou…“ on se ptal, co tím myslím. Odpověděla jsem mu, že mu to zítra řeknu. Další den ve čtvrtek, když jsme šli na odpolední vyučování, jsem si rozvázala šátek na ruce a zběžně mu ukázala to, co jsem tam měla – do krve vyrytý pravoúhlý trojúhelník (proč zrovna trojúhelník, to ani v nejmenším netuším). Chvíli na to koukal s otevřenou pusou a neměl slov. Takovouhle „blbost“ asi nečekal. Nakonec se zeptal: „Jak jsi to…“ „Nůžkama.“ Odpověděla jsem dříve, než to stačil dopovědět. To už jsme byli skoro před třídou a ještě jsem zaslechla: „Tohle mi vysvětlíš…“ Pohlédla jsem Petrovi do tváře. Strach. Bojí se… Taky bych se bála, kdyby mi to někdo ukázal.

Následující den jsme si šli sednout do městské knihovny, kde nás nikdo nerušil a já mu to o sobě všechno vyklopila. Pak bylo ticho. Žádné: „Ty jsi ale blbá, proč to děláš?“ a podobně. Za tohle jsem mu moc vděčná. A od té doby se mi stal duševní oporou. Dodával mi naději, že všechno bude v pořádku. Vždycky mě dokázal rozesmát. A když jsem se cítila nejhůř, vždycky jsem se mohla u něj vybrečet. Ale nejhorší to bylo večer doma. Tam to na mě všechno padlo a byl průšvih. Několikrát jsem chtěla spáchat sebevraždu, ale vždycky jsem si to naštěstí rozmyslela. Vzpomněla jsem si na ty všechny úžasné lidi, které bych tady nechala.

Jednou, to akorát nikdo nebyl doma, jsem stála na balkoně rozhodnutá, že skočím. Ani nevím, jak se to stalo, najednou držím mobil a volám Petrovi. V slzách mu líčím, co se děje. To on mě přinutil, abych tady na tom světě zůstala. Jemu jsem za to vděčná.

Nebo taky, to bylo snad nějaké úterý nebo čtvrtek, jsme šli o polední pauze na oběd. Najednou mě přepadne deprese. Nenápadně jsem se od svých kamarádů odpojila a zabočila jsem za roh, směrem k nádraží. Petr si toho všiml a volal s obavami v hlase za mnou: „Lucko, kam jdeš?“. Odpověděla jsem mu: „Neboj, já přijdu, potřebuju si jenom něco zařídit.“ A zrychlila jsem krok. Nešel za mnou. Došla jsem k mostu, který vedl přes železniční koleje. Stála jsem tam a pohrávala si s myšlenkou, že bych skočila dolů pod vlak. Kolik věcí by se tím vyřešilo, myslela jsem si tenkrát. Tak jsem tam tak stála, sněžilo na mě, byla mi zima, ale nic z toho jsem nevnímala. Bylo mi to jedno. Najednou přijde Petr. „Luci, co tady děláš? Jsi celá zasněžená…“ a začal mi z vlasů oklepávat sníh. Bál se. Bál se, jestli se mi něco nestalo, když jsem nepřišla na oběd. Úplně jsem totiž ztratila pojem o čase...

A pak jsme s Petrem pravidelně chodili do knihovny. Tam jsme si povídali a hledali řešení mého „problému“. Byli jsme si pořád blíž a blíž. Cítila jsem se v bezpečí, když mě objímal. Myslela jsem, že se mi nemůže nic stát, že mi nic nehrozí, když jsem s ním… A postupně přátelství přerostlo v lásku. Láska, to je mocná čarodějka, s lidmi dokáže divy.

Láska mě vyléčila, už jsem z toho venku. Díky bohu. Bohu vlastně ne, díky Petrovi, Magdě a všem ostatním lidem, co mi pomohli a stáli při mně. Pomohli mi z temné propasti smutku a beznaděje. Jsem vám za to všem moc a moc vděčná. Jsem ráda, že vás mám...

Děkuju vám za to, že tu můžu být...

Vaše L.

P.S. Lidi, vezměte si z toho prosím ponaučení a neudělejte tu samou chybu jako já. Zahrávání si s "ohněm" mě málem stálo život...

P.P.S. Psáno podle pravdy.

Redakční poznámka:
Lucka se s námi podělila o svůj příběh, ve kterém hraje roli sebepoškozování. Je to příběh s dobrým koncem - Lucce pomohli její přátelé. Ne vždycky jsou ale přátelé po ruce, ne vždycky dokážou pomoci. I proto jsou tu odborníci, kteří v podobných situacích rovněž nabízí účinnou pomoc.

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English