Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

Příběhy



Dobrý den,

chtěla jsem Vám moc poděkovat, opravdu jsem se drobek rozveselila. Děkuji za čísla. Také myslím, že by mi mohl pomoct nějaký psycholog, musím to někomu říct : jak jsem dopsala ten dopis, připadala jsem si potom skvěle, tak ho nosím vždy u sebe a když je mi zrovna na nic, tak si ho přečtu a je mi líp. Ano, psala jsem to a nevadí mi zda byste to dali na vaší www stránku, třeba někoho také trápí to samé nebo podobné jestli k tomu ještě něco chcete dodat, tak mi to nevadí. Jediný můj problém v dalším postupu je že nevím, bojím se zavolat nebo nějak někoho kontaktovat. Děkuji za Vaši odpověď. Nashledanou.


Životní příběh

Ahoj, jsem Kweety a žila jsem si normální život v naší menší vesničce. Měla jsem spoustu kamarádů ze základky, z okolí a mnoho příbuzných. Nejradši jsem měla své dvě sestřenky z máminy strany. Ale ještě mám jednu sestřenku a bratránka z Kutné Hory. Jenže naši se s nimi pohádali, od mého dětství se s nimi nebavili a mě od nich odtrhovali a odpuzovali. To pro mě jako dítě bylo docela zlý. Ale ještě jsem měla ty dvě, no do té doby, než se také rozhádali s našima. A bylo to vše kvůli autům, od té doby auta nesnáším a úplně mám k nim odpor. Bojím se proto, že si nikdy neudělám ani řidičák. Je mi 16 a bojím se ho vůbec nastartovat, natož ho řídit. Je to proto že naši mají autoservis a obchodují s auty. No a ať jdeme kamkoli, tak se baví o autech. A také když se mi jednou vyboural kamarád v autě cestou ze školy, tak sem se z toho dostávala asi 3 dny. Pořád si musím opakovat, ještě že to přežil, vždyť tu vůbec nemusel už být. Co potom ? A s tím se dostanu k otázce se smrtí. Jaký to bude potom atd.

Mám ještě jednu takovou vlastnost, nevím, ale to určitě normální nebude. Už od dětství sem si hrála sama. A taky sem si představovala imaginární lidi u sebe. Jo ale nejhorší je, že mi trvá až do dnes. Nevím proč, ale připadám si jako dítě, a já dítětem být už nechci. Nevím co s tím dělat. Také mám velikou fantazii a pořád píšu deníček a napsala jsem už asi 3 knihy ale o tom, jak vidím své problémy já. Třeba něco v ten den zažiji a tak přemýšlím jak se třeba za to pomstít, nebo jak by se to mohlo stát, abych s toho vyšla já nejlepší. A takové fantazírování mám pořád. A s těmi představami lidí u mě, třeba jdu pěšky tmou, než abych se začala bát, tak si myslím, že jde někdo se mnou a povídám si s ním. Často, když jsem sama, tak dělám že jsem s někým a povídám si. Nebo nevím proč, celý život žiji v představě, že v našem domě je nějaká ubytovna jako intr, a tady bydlí moji kamarádi a já jako se s nimi bavím. Nebo s nimi řeším problémy. No to není určitě normální.

Také jak sem měla ty sestřenky, oni chodily na diskotéky, malovaly se, krásně se oblékaly, chodily s klukama a jak sem byla pořád s nimi, chtěla jsem to samozřejmě také. Nebyla jsem moc hezká, ale později jak sem o sebe začala pečovat, a tak sem podle kluků byla idol. Také tím, že jsem byla o mnoho více vyvinutější než moje kamarádky. Měla jsem u kluků prostě plus. Stávali se mými kamarády, a to se mi líbilo, protože jsem se chtěla podobat svým sestřenkám. No asi v 8. třídě se mi to povedlo. Měla jsem ovšem moc ráda jednoho svého spolužáka, ale nejhorší bylo že měl holku, ale o 2 roky starší, tak se stal mým terčem posměchu. Asi v tuto dobu se ve mně začínala probouzet žárlivost. Ale úplně brutální. To znamenalo, že jsem se posmívala úplně všemu, co dělali. Potom jsem chodila s druhým mým spolužákem. Do kterého jsem sice byla zamilovaná, ale chtěla jsem toho prvního. A tak se to táhlo i v dalších vztazích. Většinou jsem kluky opouštěla kvůli jiným já. Zdá se mi, že jsem trochu nafoukaná, ale nechci si to asi přiznat.

Teď jsem přešla na střední školu, našla si nové kamarády a vše se mi totálně zhroutilo. Byla tam spousta kluků a jako každá sem chtěla toho, kdo se mi líbí. Jenže sem tam šla a chodila jsem s tím prvním spolužákem, kterého jsem tak moc chtěla. Ale můj zájem o něj začal klesat. Po pár dnech na střední mi začal psát jeden kluk z nástavby. Nejdřív jsme si psali psaníčka a smsky. Potom se i zdravili a mluvili spolu. Jelikož, ale já sem člověk tichý a klidný, ale když mě někdo naštve, tak to umím dát znát. A také nedokážu, když někoho nesnáším, tak se s ním nedokážu bavit prostě neumím se přetvařovat v tomto. No tak mi prostě každý říkal, že ten kluk je divnej, že je to kurevník a strašně rád holky jen využívá. Ale já tomu nevěřila, protože ti kdo ho opravdu znají a mají ho rádi (to jsem i já a v tomto roce jsem už v druháku), mi vše popírali. I tento problém mě trápil, někdo mi něco řekne a že to je pravda a druhý, že je to lež. A pak komu věřit ? Když jsou to oba kamarádi. Jo a ten kluk měl holku už asi 2 roky Ale já byla ráda, že si se mnou píše, ale bohužel sem se do něj zamilovala. Ale ještě jsem měla smůlu že do mé třídy přišla jedna holka, která se prostě mezi nás pletla a on ji chvílemi měl rád jako kámošku a chvílemi ji nesnášel, to mě u něj vadilo nejvíc. Neměl pevný názor. A kvůli ní jsem se hodněkrát pohádali i my dva. Občas sem si myslela, že je mezi námi konec navždy, ale trvá tento koloběh až do teď. On byl jediný a je můj kamarád a moc sem s ním chtěla chodit, ale musela jsem čekat. Učení ve škole jsem docela nezvládala a moc mi vše utíkalo. Nebyla jsem zvyklá se tolik učit a vůbec měla jsem vytížení. Můj den probíhal tak, že ráno do školy, když tam bylo vše v pohodě (nikdo mě nenaštval, žádný špatný zážitek, žádný duševní újmy atd.), jela sem do města a vracela se pozdě. Také jsem měla taneční kroužek, takže další duševní zátěž, protože tam chodila jedna holka která mě nemá ráda a psychická, že se nic nenaučím a je toho moc. Ještě do toho chodím k hasičům a naše obec je proslulá hasičinou, to znamená další nátlak a deprese, ať nic nezkazím a jsem nejlepší a vydávám ze sebe maximum, protože mě to moc baví. No a do toho škola (nejtěžší v libereckém kraji), mnohokrát i probrečím z toho celé dny. Hodně mě bolí hlava. A ještě do tohohle všeho musím počítat kluky. Z těch mám největší depky. Ne že bych na tu školu kašlala, ale dopadlo to tak, že jsem musela dělat reparát ze psaní na stroji. Takže celé prázdniny sem žila ve výčitkách, že musím psát a trénovat a prázdniny mi utečou jako voda. V té době jsem chodila s jedním klukem od nás z vesnice, jenže to byl takový tip, že tu nebyl moc oblíbený (patřil do partičky která hulí travku), a tak mi připadalo že tuto partu moc lidí rádo nemá a já ted do ní patřila a být zavrhlá se mi nelíbí. V této době se zvyšovala moje chuť k sexu.

A na to navazuje moje další kapitola nešťastného života. Mám ale nejlepší kamarádku, se kterou sem si moc dobře rozuměla, ale jak šla za mnou na tu samou školu a našla si i jiné kamarádky, které moc nemusím, vše se docela zhoršilo. Ona také chodila s klukem z té party. No a o těchto nevydařených prázdninách si našla kamarádku která s ní byla přes prázdniny na koupáku a já zatím doma psala, občas když bylo pěkně, tak sem tam zašla také, ale spíš jsem byla doma. Tak jsem potřeboval nějakou duševní podporu, protože sem byla na zhroucení. A našla jsem ho. Jezdil k mému tátovi do práce. Byl to náš vedoucí hasičů, na tom by nebylo nic špatného, kdyby mu nebylo 28 let, nebyl 2x rozvedený a jeho druhá exmanželka nebyla také vedoucí hasičů a on neměl ještě osmiletého syna. Dostal mě, jak se choval puberťácky. Ale nejlepší na něm bylo že mi pomohl, pomohl zapomenout ne reparát a kvůli němu sem se snažila, aby ze mě měl radost. Tak jsem se potají scházeli. A to je další můj problém, zahýbání. Nevím, proč se to ve mně děje. Ale on mi pomáhal asi jako jediný člověk s mým problémem, mohla jsem mu všechno říct, dokonce mi i jeho rady pomohly a byla jsem šťastná a těšila se na každý další den, že ho třeba jen uvidím. Byla jsem na něm závislá. Protože jsme se spolu i párkrát milovali a bylo to k nezaplacení. Je to normální s takovým věkovým rozdílem ? Pro mě ano, ale jemu to vadilo kdyby to někdo věděl. A tady jsem udělala velikou chybu. Řekla jsem o tom své kámošce. Tohle naše chození nechození trvalo asi 2 měsíce kdy to bylo horké, to bylo že jsme se scházeli. Potom sem s jeho velkou podporou udělala reparát a jemu bylo 29. Tak jsem nastoupila do druháku a ještě tak měsíc jsme se scházeli a já se zlepšovala v učení kvůli němu. Ale potom jak to upadalo, přestal můj zájem o školu. Ztratila jsem motivaci. Pomalu už jsem se s tím vyrovnala, že je konec a zase sem ho potkala na diskotéce a vše jsme si vyříkali a on mi zase nabídl že se můžeme sejít. Tak jsem chtěla zase zažít ten skvělí pocit, být s ním. A když sem potom šla do školy, vše prasklo a byl totální konec. Napsal mi, že jsem to vše rozkecala protože se mu s tím kluci smály a že neumím být zticha. A že lituje, že to nezjistil dřív. Tak jsem ten den chtěla spáchat sebevraždu a už jsem to skoro udělala, připravila jsem si prášky nebo jsem chtěla skočit z okna nebo se skutálet ze skály nebo skočit pod auto. Ale nedokázala sem to. Byla jsem úplně na dně a pořád jsem nevím co dělat. Nevím co mě drží při životě. Škola mě leze na nervy, někteří kámoši taky, nemám z ničeho radost a ze všechno se hned rozbrečím tak co dál? POMOC !!!

Mám ve všem zmatek, o psychiatrovi také už přemýšlím!

Kweety, 16 let

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English