Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

Příběhy



Je mi 19 let a mám za sebou řekněme těžké dospívání.
Nevím přesně, kdy to všechno začalo, možná když jsem se ve čtrnácti letech
zamilovala do osmnáctiletýho kluka, který mě vlastně nikdy nebral za sobě
rovnou, možná už někdy mnohem dřív...

Jsem, jak se to říká, z rozvrácené rodiny. Naši se rozvedli, když mi bylo
asi osm, tehdy jsem to brala možná až příliš dospěle..vlastně jsem to
obrečela teprve až nedávno.. Rozešli se poměrně v klidu, takže mě to
minulo..normální rodina s docela normálníma problémama.. nic zvláštního..
Myslím že někdy v těch čtrnácti, patnácti letech mě to napadlo..Když se
objevily první problémy s mým tehdejším přítelem-nejsem dokonalá a úžasná,
vlastně ani zdaleka ne..nejsem pro něj dost dobrá..začala jsem si uvědomovat
jak moc na mě kouká z vrchu..nejsem hloupá, možná i proto jsem to viděla..ale
milovala jsem ho tak, jak je holka toho věku schopná, jak jsem jen mohla. Asi
to byla poslední kapka, ale tehdy začalo moje sebepodceňování, vlastně ve mně
začala růst přímo sebenenávist. Nenáviděla jsem se tak moc, že jsem se
chtěla zabít..ale měla jsem strach, někdy mě i přišlo, že si smrt ani
nezasloužím-příliš jednoduché..zasloužím si něco horšího..tak to
přišlo..odborníci tomu říkají sebepoškozování.. možná jsem chtěla aby si
toho někdo všiml, možná jsem se chtěla jen ztrestat, možná přehlušit tu
psychickou bolest něčím jiným, možná cítit alespoň něco-cokoliv, i když
bolest a možná tohle všechno.. Dělala jsem to pořád, každý den i
několikrát..možná v tom byla i nějaká romantická představa o bolesti, o
krvi..něco jako symbol..

Samozřejmě, že si toho pár lidí časem všimlo..v šestnácti mě matka odvezla
do krizovýho centra, chtěli si mě tam nechat, nakonec jsme to
nechali na ambulantní léčbě..na každým sezení mi byla hospitalizace
nabídnuta..Asi po roce jsem ji přijala, na oddělení jsem strávila tři týdny,
ve kterých jsem si začala uvědomovat, že jsem kdysi chtěla něco dokázat
a..chci to dál..nezmizelo to ze dne na den.. nechci říkat, že už mě to ani
nenapadne, ale každej den se cítím jistější a jsem ráda že jsem to
neskončila nebo slepě nezůstala v tom bludným kruhu.. že jsem, sice po delší
době, ale nakonec přijala pomoc odborníků. Poznala jsem v nemocnici nový lidi
s různýma problémama, různé uši, sebe samu a i nějaké kamarády.
Chci všem, kdo čtou tyhle stránky a neví jak dál, říct, že život stojí za to
a má smysl každý další den..a přijmout pomoc neznamená přiznat slabost, ani
být blázen.. .musíte najít sílu a přijmout ji nebo dokonce vyhledat, třeba
pomocí téhle linky, protože i když to vypadá, že už to dál nejde, může zase
svítit sluníčko a i pro vás!!!
Každý večer jsem doufala, že už další den
nepřijde a teď jsem ráda že přišel. Ne každý den je růžový a nikdo není
dokonalý (a to je fakt-ani ta nejchytřejší věčně se usmívající holka v první
lavici, co jí jde vše na co se podívá-ani ona není dokonala i ona na sobě
vnímá jen chyby..)

Budu ráda jestli těchto pár vět někomu aspoň na chvíli pomůže
a na závěr mám dva citáty:
"Chceme-li opravdu žít, měli bychom to ihned začít zkoušet" (W.A.Auden)
"Nikdo vás nemůže ponížit, pokud mu k tomu nedáte svolení" (Eleanor Roosvelt)

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English