Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

Příběhy



Andy (příběh od Petry)

Ahoj lidi,

jsem docela normální holka a chtěla bych se s váma podělit o svůj příběh, protože ho už v sobě nemůžu dál dusit …

No můj kámoš Andy byl vážně střeleném človíček. Zbožňovala jsem ho, vždycky dokázal všechny rozesmát, když byl někdo na dně, Andy přispěchal s otevřenou náručí a za chvilku byli všichni v pohodě. Prostě anděl … On chodil do 8.C, já do 8.A a jednou jsme spolu jeli na školní lyžák … všechny tři osmičky, 8.A, 8.B, 8.C. Asi si dovede představit, jaká to byla sranda, zvlášť díky Andymu … V autobuse cestou do Špindlu jsme všichni zpívali a pak si Michal stoupl do uličky a začal tancovat, všichni se smáli a cesta neuvěřitelně rychle ubíhala. Celý lyžák jsme se výborně bavili, na sjezdovce, na diskotékách, při poledních klidech … to byste to museli zažít s námi, byl to nejlepší týden mýho života.

Dodneška mám Andyho před očima, zbožňoval Linkin Park a když dělal na diskotéce DJ, pouštěl je furt dokola, až nám to lezlo na nervy a přitom to tak prožíval … Stoupl si na židli a tancoval … Nebo jak jezdil na vleku… Vlastně spíš, jak Nejezdil .=) Neuměl to a pokaždé spadl, zuby nehty se držel kotvy a vleže dojel až nahoru. Byl to komickej pohled. Když jsme se vrátili z lyžáku domů, ještě hodně dlouho jsme žili jako ve snách, naše rozhovory se netýkaly ničeho jiného než lyžáku, scházeli jsme se všichni o přestávkách, vážně nás to tam dokonale spojovalo.

Já jsem trávila nejvíc času s Andym, protože jsme si výborně rozuměli. Jednou jsme šli spolu do McDonadla, ze srandy se spolu hádali a nakonec to všechno skončilo velkou hranolkovou bitvou, až nás ochranka musela vyhodit. Andy byl tak trochu … no … jak to říct … zženštilej? Děsně rád nakupoval, takže jsme spolu vždycky vymetli všechny obchody, on si zkoušel růžovoučký minisukýnky a bílý topíky, já zase klučičí sk8 kalhoty a obří mikiny … byla to hrozná sranda. Nebo jsme šli do parfumerie a Andy si namaloval pusu růžovym leskem. Nakonec jsme opět, překvapivě, skončili venku, ochranka nás vyrazila se slovy: „Až dospějete, tak se vraťte…“

V pátek odpoledne jsem s nim byla u McDonalda zase, dostala jsem zrovna novej mobil s foťákem, tak jsem ho neustále fotila, mám v mobilu asi 2o jeho fotek. Nikdy jsem si nedovedla představit, že příjde to, co přišlo … v sobotu ráno jsem se probudila, bezstarostně snídala a sledovala Kačery, který zrovna v televizi honili Rafany. Vzala jsem do ruky mobil, prohlížela telefonní seznam a říkala si, že bych možná mohla zavolat Andymu, že někam zajdeme. Když tu mi telefon zazvonil sám, Andy, jak jinak … Zvedla jsem telefon s nadšeným: „No čááu Andy, zrovna jsem ti chtěla volat!“, ale zarazila jsem se, když jsem telefonu uslyšela jeho plakající maminku, která na mě roztřeseným hlasem vyhrkla: „Petro…“ Hned jsem se ptala co se stalo a odpověď mě málem srazila ze židle. „Andy…můj Andy…Petro on zemřel!“ vyhrkla na mě jeho maminka a zoufale se rozplakala. I mě začaly téct slzy. Byla to rána a já tomu odmítala věřit, to prostě nemohla být pravda.

Jak jsem se později dozvěděla, Andy měl na mozku nádor, který neměl žádný příznaky … Teda vlastně měl, jeden. První a poslední… Andyho hlídala babička, našla ho ležet v jeho pokoji na zemi, už mrtvého… Bylo to nejhorší období mého života, nemluvila jsem, nejedla jsem. Pak přišel den, kdy jsem měla jít na pohřeb. Koupila jse obrovskou kytici bílých růží a zrovna vyšlý CD Linkin Park… Přišla jsem do krematoria, kde se pohřeb konal. Panovala tu příšerná nálada, sešla jsem se tu s celou 8:C, skoro celou 8.A a 8.B … všichni v černým … všichni brečeli. Měla jsem sto chutí sebrat se a zdrhat. Otevřely se dveře a my mohli dovnitř. Uviděla jsem lavičky, kříže s Ježíšem a bílou rakev, před kterou stála obrovská fotka, ze které se na mě Andy usmíval stejně krásně a zářivě jako to dokázal vždycky. Nevydržela jsem to a rozbrečela se taky. Andyho tatínek měl dlouhý proslov o tom, že jestli je Andy tady, určitě je moc rád, že měl tolik kamarádů a tolik lidí, kteří ho měli rádi. Obdivuju ho, že to dokázal říct … jeho vlastní tatínek! Já bych se tam složila. Dala jsem k rakvi CD, aby měl tam, kde je, co poslouchat, kytku, popřála upřímnou soustrast jeho rodičům a vyřítila jsem se ven, kde jsem sebou práskla na schody a opět se zoufale rozbrečela. Moje nejlepší kámoška Marta mě přišla utěšovat a tak jsme tam brečely obě.

Spoustu dnů na to jsem nedělala nic jiného než že jsem brečela, prohlížela fotky a seděla zaraženě v pokoji … hrozně jsem zhubla, můj prospěch se zhoršil. Ještě teď jsem se úplně nevzpamatovala, ale už je to lepší, hlavně díky mojí nej kámošce, která mi byla pořád na blízku… Uvědomila jsem si totiž, že když se budu takhle trápit, utrápím ještě ke všemu i lidi co mám kolem sebe. A to jsem vážně nechtěla. Byl to otřesný zážitek, ale co bych dělala, kdyby mi zemřel někdo blízký? Máma? Táta? Nepřežila bych to … nejvíc mi pomohlo, že jsem se mohla vypovídat, a to nejen Martě, ale i vám, sem na papír …

Pokud jste můj příběh dočetli do konce, děkuju vám, protože i vy se podílíte na mojí úlevě … díky …

Petra

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English