Přeskočit navigaci
Safe Internet Day

Příběhy



Na pokraji sil

Takže, už zase jdu lidem lézt do života, vyprávět jim svůj příběh... Tentokrát se netýká něčí smrti, ale něčeho mnohem horšího, co už nikdy zažít nechci... Je to o mojí nejlepší kamarádce, kterou považuju jako nej holku na světě...

No začalo to vlastně úplně nevinně, to jednou mojí kamarádku zkolila chřipka a rozhodla jsem se jí navštívit.Vesele mě uvítala, povídali jsme si a najednou jako by nic nebylo, jenom my dvě... Asi po třech dnech se Miky uzdravila a zase začala chodit do školy. Ještě jí trápily bolehlavy, ale všichni to dávali za vinu bývalé chřipce... Nikoho ani nenapadlo uvažovat o něčem vážnějším...

Když se její potíže nepřestávaly lepšit, a naopak Miky hlava bolela ještě víc, začala si paní učitelka dělat starosti.Čím dál častěji si pro ni do školy jezdila maminka, to kvůli nesnesitelným bolestem hlavy. Nakonec Miky přestala do školy chodit úplně...

Už 2 týdny nepřišla do školy, to není normální! myslela jsem si a tak jsem za Miky doběhla...

Mikiina mamča mě pozvala dál, a tvrdila mi, že každou chvíli už to bude dobré a zase bude Miky chodit do školy. Snažila jsem se svůj hypochodrický mozek přesvědčit, že je to pravda, ale neposlouchal. Statečně jsem vešla do kamarádčina pokoje a... uviděla jsem ji. Vypadala opravdu příšerně, byla bíla jako stěna, (podle mne) dokonce jí vypadalo pár vlasů, na hlavě plácnutý obklad a spoustu krabiček od léků okolo. Když jsem s ní mluvila, její hlas se třásl a hodně kašlala. Za chvilku jsem musela pryč, protože Miky se zvedl žaludek a jak jsem se potom dozvěděla, strávila 2 hodiny na záchodě.
Plná hrozných pocitů jsem dorazila domů a jenom doufala v kamarádčino uzdravení.

Druhý den se pro mne stal tím nejhorším dnem ve škole, co jsem kdy zažila. Profesorka třídní přišla do třídy a vyzvala nás, ať ji posloucháme. Oznámila nám, že Miky byla převezena na Jednotku intenzivní péče a... má leukémii. Bohužel to nebyl ten typ leukémie, který se dal léčit chemoterapií a (jak nám učitelka řekla) byla velmi malá šance, že vůbec přežije.

To jsem nevydržela a s pláčem jsem se rozeběhla ze třídy. Cestou na toaletu jsem si říkala: Proč?!? Proč právě ona!?!

Po zvonění se za mnou vydala celá třída a kluci vůbec nehleděli na to, že to jsou dámské toalety a na rozhořčené kecy děvčat v našem věku. Všichni jsme se nahrnuli do jedné kabinky a uvažovali, plakali a utěšovali se navzájem. Nejvíc utěšení jsem se ovšem dočkala já. Všichni moc dobře věděli, že Miky je moje kamarádka už od 5 let a stejně dobře věděli, co se mi minulý rok stalo. A za to jsem všem byla moc, moc vděčná, takže jestli tohle čtete, všem vám moc dík!

Kvůli Miky naše třída nemusela pár dnů chodit do školy. Každý den v tom volném týdnu, a každou hodinu co to šlo, jsem trávila s mojí kamarádkou. Moc mě k ní nepouštěli, ale když už, tak na déle než je obvyklé. Sestřičky a doktor moc dobře chápali mou situaci! A to je něco, čeho si na lidech moc vážím a vždycky vážit budu!

Když jsem se po týdnu zase vrátila do školy, neměla jsem vůbec dobrý pocit. Mikiin stav se zhoršoval, každou vteřinu byla blíž smrti a jedině jediná operace ji mohla zachránit! A navíc se moje maminka od doktora dozvěděla, že ta operace se z 80 procent nemusí podařit. Ale Mikiina maminka to přijala a operaci zaplatila. Nechtěla si připustit, že by se operace nevyvedla! Celé třídě se viditelně zhoršily známky a paní profesorka se ani nenamáhala s písemkami a zkoušením a za to jí mám o moc radši. V hodinách se spíš mluvilo o Miky a plakalo nad tím, že operace se určitě nepovede! Paní profesorka nás utěšovala že všechno bde zase dobré, a my jsme tomu prostě začali věřit.

Den operace byla sobota. Včera jsem se na Miky byla naposled (a to možná opravdu!) podívat a vůbec jsem nemohla spát. Mojí hlavou se honily myšlenky, že se mi to možná zdá a že se za chvíli probudím a uvidím stát kamarádku před sebou, jak zírá, proč jsem usnula ve škole. Ale pak zase vyjely myšlenky na tu operaci a na to, že vlastně svojí kamarádku už možná neuvidím. Pak jsem ale otřepala hlavu a šla za maminkou, která seděla v kuchyni s Mikiinou mamčou. Byly to také dvě přítelkyně, přes ně jsme se s Miky poznaly. Seděli jsme spolu a povzbuzovali se až do rána. Druhý den u nás Mikiina mamča zůstala, protože by prý pořád seděla v pokoji své dcery a naříkala by, že tu operaci povolila. Pořás jsme vyčkávali, mamča Miky totiž doktorovi řekla, ať zavolá sem až bude po operaci.

Nikdy jsem se necítila tak šíleně zoufalá a samotná... to čekání mne zžíralo... štvalo mě! Když se ozval telefon, byla jsem to já kdo se vrhl k telefonu a vybafnul: Ano? Když se zeptal, jestli jsem Mikiina mamka, vůbec jsem neváhala, vyhrkla další "Ano" a čekala...

Tu větu co řekl, nikdy nezapomenu... on řekl: Vaše dcera je v pořádku... operace proběhla úspěšně!

V tu chvíli jsem oněměla, neschopna slova jsem vejrala na obě mamky a ony na mě a já najednou vyhrkla: "Ona žije! Mami, teto ona žije! Miky to přežila!!!" Všude mi telky slzy, smála jsem se a objímala všechny, co jsem našla (moje kočka neměla radost, to mi věřte)... Radovaly jsme se a smály a brečely... Byla to ta nejkrásnější věta!

Teď už se moc těším na návrat mojí kamarádky domů. Za týden už by ji měli pustit... To čekání 3 měsíce bylo strašné, nikdo k ní nesmí, takže jsem ji neviděla ale první co udělám až přijde, bude to, že ji obejmu... Teď už konečně věřím prababiččinému oblíbenému křesťanskému přísloví! A chcete vědět, jaké přísloví to je?

Věř a víra tvá tě uzdraví!!!

Eva

zpět

Kontakty na linku důvěry

Telefon

549 241 010

Mobil

608 902 410

Skype

modralinka

E-mail

help@modralinka.cz

 

V provozu denně
od 9.00 do 21.00 hod.


ikona - FaceBook

Modrá linka je členem International Federation of Telephone Emergency Services


 

Kdo nás podporuje...


English flag  English